Poutnice

Pokud byste se mě zeptali, která česká autorka patří mezi mé nejoblíbenější, určitě bych odpověděla: Petra Soukupová. Mám přečteno téměř vše, co napsala a ani jedno z jejích děl mě nezklamalo. Přemýšlím, které z nich mám nejraději – a nedokážu jednoznačně odpovědět. Moc mě bavily třeba knihy Nikdo není sám, Nejlepší pro všechny i Věci, na které nastal čas. Proto mě nakladatelství Host potěšilo, když ještě ke konci minulého roku nečekaně vydalo autorčin nový román Marta děti nechce.

Možná vám jméno hlavní hrdinky bude připadat povědomé: jak by také ne! Marta vystupovala v knize Marta v roce vetřelce. Zajímá vás, co jí život přinesl? Jak se změnila a zda je šťastná? Pak neváhejte a pusťte se do čtení.

Nebojte se, něco o autorčině novince vám samozřejmě prozradím: Marta dospěla – je jí čtyřiatřicet let. Našla si o dvanáct let staršího partnera, usadila se a vede spokojený život. Nebo ne? Podle čeho vlastně posazujeme, zda jsme se svými životy spokojení? A podle čeho to samé posuzují lidé kolem nás? A mají na to vůbec právo – hodnotit život druhých? Neměl by se každý starat jen o sebe? Možná vás to překvapí, ale i tím se autorka ve svém novém vyprávění zabývá. Všichni totiž čelíme společenským očekáváním, která nenápadně formují naše rozhodnutí – často si to vůbec neuvědomujeme…

Marta našla štěstí po boku staršího partnera – Hynka. On má ve střídavé péči dvě děti z předchozí manželství, Marta s nimi celkem dobře vychází a všichni společně tvoří rodinu. Ale proč spolu nemají další – společné – dítě? Nechtějí. Skutečně? Proč všichni očekávají, že Marta bude toužit po potomkovi? Opravdu tolik záleží na tom, že Hynkovy děti nejsou její vlastní?

Marta je chudinka, protože nemá děti, a nejspíš vlastně i proto, že je nechce, takže na to budeme neustále poukazovat, ona si to rozmyslí. 

Moc se mi líbí koncept knihy. Autorka samozřejmě podrobně rozebírá Martiny pocity, ale to zdaleka není vše. Do příběhu se intenzivně zapojují i lidé kolem ní – Hynek, jeho děti, Martiny rodiče, sestra atd. Myslím, že mnoho čtenářek se v knize najde, protože se někdy ocitly v podobné situaci jako Marta. A co si budeme povídat: každou ženu občas přepadnou pochyby nad sebou samou, nad svými rozhodnutími a vůbec nad životem – přesně jako Martu. Najednou si není jistá, zda by některá ze svých rozhodnutí neměla přehodnotit. Např. má cenu udržovat vztah s Hynkem? (Ale vždyť ho miluje!) Neměla by si najít jinou práci? (Ale vždyť má svou práci ráda!) Jak čelit pochybnostem? Marta najde „jednoduché“ řešení: vydá se na pouť do Santiaga de Compostela. Během chůze bude moci v klidu o všem popřemýšlet. Jenže drobný problém spočívá v tom, že ve stejnou dobu se chystá na dovolenou i Hynek s dětmi – rodinné dovolené se samozřejmě původně měla účastnit i Marta…

Myslí si, že když ji napadne cokoli, tak on ji prostě naprosto podpoří, jako kdyby neměl právo s ní nesouhlasit. 

Zcela upřímně přiznám, že jsem z tématu měla nejprve obavy: i když jsem o pouti do Santiaga de Compostela už lecos slyšela, nepatřím k lidem, kteří by se poutě chtěli zúčastnit. Ale autorka i toto téma dokázala velmi čtivě zpracovat. Zabývá se např. tím, co lidé od pouti očekávají. Duchovní očistu? Duchovní naplnění? Proč ale řada poutníků sdílí pouť veřejně na sociálních sítí? To totiž vypadá, že chtějí jen sklidit obdiv ostatních a prostě dělat něco, co je aktuálně „v módě“. Nezbývá než konstatovat, že Petra Soukupová prostě píše skvěle a Martino putování mě bavilo. Co myslíte, jak to bude s jejím duchovním prozřením? Jak moc ji pouť a hloubání během ní změní život?

Být několik dní úplně sama. Rozmyslet si, co dál. Hlavně si rozmyslet, co si chceš rozmýšlet.

Pokud máte tvorbu Petry Soukupové stejně jako já rádi, myslím, že vás ani tentokrát nezklame. A já už se moc těším, jaký příběh si pro nás připraví příště.

Ukázka:

Co to je za nápad? řekne Hynek, když to vyslovíš poprvý, takovým tím tónem, jestli ses nezbláznila.
Už o tom přemýšlím dlouho, řekneš a on se ušklíbne, protože ví, že lžeš, nikdy jsi o tom nepřemýšlela a on to ví. Nikdy tě nelákalo jít několik dní v kuse krajinou s batohem, už když se z toho tak před pěti lety stala móda a Linda to chtěla jít, tak se ti moc nechtělo, proč bys měla jít na pouť do Santiaga de Compostela. Už jenom to slovo pouť, my s Lindou přece nejsme nějaký poutnice, ne, ježiš, je to normální výlet, akorát prostě půjdeme s báglama hezkou krajinou. Takže jsi to tehdy Lindě odkývala, akorát že pak jsi poznala Hynka, už jsi nebyla singl holka s žádnýma plánama na léto a Linda pak začala řešit ty děti a mezi ní a tebou se to posralo, takže z toho nebylo nic a od tý doby tě to ani nenapadlo.
Až do minulýho týdne, kdy cestou z práce vidíš na sítích něčí příspěvek o tom, jak to šel, a jasně, je to pěkná krajina, ale hlavně tam ten člověk (zajímavý, kdo to byl, to si nezapamatuješ) píše o tom, co to pro něj znamená, jak to není jenom procházka s batohem, jak je to vlastně úplná duchovní cesta, jak mu to změnilo život, jak nevěděl co dál, a po tý cestě to najednou ví a všechny tyhle kecy. Neděláš deset let v reklamce, abys nevěděla, že to jsou jenom kecy, ale i tak se tě to nějak dotkne, jistěže víš proč, na to zatím nemyslet, radši si o Santiagu vyhledáš pár dalších článků a líbí se ti to čím dál víc.

Marta děti nechce – Petra Soukupová. Brno: Host, 2024.