Nečekaná návštěva

Znáte autorku B. A. Paris? Myslím, že její jméno jste už přinejmenším slyšeli! A možná jste dokonce četli některé z jejích děl. Svou literární kariéru odstartovala psychologickým thrillerem Za zavřenými dveřmi, který se stal světovým i českým bestsellerem. I mě zaujal! Následovaly další tituly – některé z nich mě příliš neoslovily (např. Dilema), jinými mě autorka naprosto dostala (např.  V pasti lží, Terapie a Vězenkyně). Nakladatelství Motto právě vydalo její nejnovější příběh: Host. Nabízí se otázka: do které ze dvou zmíněných skupin se autorčina novinka zařadí? Vše se dozvíte!

V nejnovějším vyprávění vás B. A. Paris zavede na britský venkov. Seznámí vás s Iris a Gabrielem – párem, jejichž manželství bylo do určitého okamžiku idylické. Zlom nastal ve chvíli, kdy Gabriel našel na dně kamenolomu osmnáctiletého chlapce – ještě žil, ovšem bohužel zemřel dříve, než přijela záchranka. Gabriel ho viděl umírat. Není divu, že ho tento zážitek rozrušil. Poslední měsíce pro něj byly náročné a chlapcova smrt byla pověstnou poslední kapkou. Nebo předposlední? Iris s Gabrielem totiž odjeli na dovolenou – Iris mu chtěla pomoci uvolnit se, odreagovat se a zapomenout na vše, co v posledních měsících prožil. Jenže po návratu je čekalo velké překvapení: v jejich domě se zabydlela společná kamarádka Laure. Laure totiž zjistila, že ji její přítel Pierre podvádí. A tak ho opustila a v rámci hledání nového útočiště obsadila právě jejich dům. Nutno podotknout, že se u nich chovala úplně jako ve svém vlastním domově… Co myslíte, jak na její přítomnost manželé reagovali? Je Laure vítaným či nevítaným hostem? Já vám mohu prozradit, že tato žena obrátí život Iris a Gabriela vzhůru nohama!

Laure a Pierre se s Iris a Gabrielem přátelí přes dvacet let, přátelství utužují pravidelnými návštěvami a vyměnili si i klíče od svých domovů (člověk nikdy neví, co se v nepřítomnosti může v domě stát – v takovém případě je samozřejmě fajn, když má někdo náhradní klíč). Laure se tak ke svým přátelům bez problémů dostala: ovšem nabízí se otázka, proč se jich nejprve nezeptala? Proč je vůbec nekontaktovala? I vy budete přemýšlet nad tím, co má vlastně Laure za lubem a zda říká svým přátelům pravdu…

„Jestli je to lež, tak se nakonec podřekne. To už se lhářům stává.“

B. A. Paris píše velmi poutavě, což se opět potvrdilo. Stačila jedna kapitola a byla jsem ponořená do děje. Chtěla jsem poznat postavy, potřebovala jsem vědět, jak se bude jejich život dál vyvíjet. Tušila jsem, že v zápletce sehraje hlavní roli Laure, ale nedokázala jsem odhadnout, co přesně provede. Jednou z nejzajímavějších postav byl v mých očích Gabriel. Prožil trauma, ze kterého se nedokázal vzpamatovat. K tomu se dostavily pocity vyhoření následované řadou temných myšlenek a také problémy v manželském životě. Skončil na nucené dovolené. Jenže jak má člověk normálně fungovat, když ztratí všechny jistoty, které doposavad měl?

„Gabrielovi bylo jasné, že ke zotavení mu pomůže, když zaměstná tělo i mysl, ale netušil jak.“

Příběh není složitý, nemusíte mít obavy, že byste se v něm ztráceli. Postav je v něm pár a mají jasně danou roli. Autorka opět vsadila na komplikované vztahy mezi lidmi a dávná tajemství, která po čase vždy vyplují na povrch. Jde tedy o témata, která jsou osvědčená. I B. A. Paris dobře ví, čím si své čtenáře získá. Vraha jsem neodhalila, závěr pro mě byl velkým překvapením. Musím ale říct, že v něm hrála až příliš velkou roli souhra náhod, proto pro mě rozuzlení nebylo úplně uvěřitelné – i když se autorka snažila o reálný motiv. Nicméně čtení jsem si užila a pokud máte autorku rádi a baví vás psychologické thrillery, myslím, že  ani vás Host nezklame.

Ukázka:

Iris se tiše vykradla ze dveří. Kdyby to udělala jen o trochu hlasitěji, mohlo by být poznat, jak moc si přeje z domu vypadnout.
Laure se slunila na zahradě s vrstvou opalovacího krému na obličeji a tenounkými rukavičkami na rukou, aby se ochránila před sluncem.
Až se jí pak Laure bude ptát, proč si šla zaběhat bez ní, vymluví se na to, že ji nechtěla budit, protože vypadala, že spí. Iris mrzelo, čím si Laure musela procházet a trpělivě jí naslouchala celé hodiny. Ale už u nich byla deset dní a před krizí Laure a Pierra jako by nebylo úniku, protože ji to strašilo už i ve snech.
Sotva Iris překročila práh, cítila se provinile, že si těch pár minut uzmula pro sebe, a tak chvíli počkala, jestli se po ní Laure nebude shánět, tak jako pokaždé, když Iris na chvilku zmizela z dohledu. Laure ani její kroky se však neozývaly, a tak si Iris sundala černou gumičku ze zápěstí a svázala si vlasy do culíku. Laure pokaždé trvala na tom, že se po ránu proběhne s ní, ale byl to pro ni nový sport a neměla výdrž, takže se Iris musela přizpůsobit pomalejšímu tempu.