Múza první republiky

Dnes potěším všechny fanoušky české spisovatelky Jany Poncarové. Máte rádi příběhy, které vychází ze skutečných událostí? Pak byste se měli zaměřit právě na tvorbu této autorky. Ve svých dílech se inspiruje minulostí, opírá se o rešerše i rozhovory s pamětníky. Proslavila se především svým románem Podbrdské ženy, který vyšel v roce 2018 a vypráví o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Dále následovaly romány Eugenie (inspirovaný skutečnými osudy Eugenie Egertové Janečkové a plzeňského hotelu Continental), Alžběta a Nina (o odhalování rodinného tajemství) a Cyklistka (hlavní hrdinkou je Blanka ze šlechtického rodu Battaglia).

A konečně: nyní vychází autorčin další román, který nese název Herečka. Tentokrát se zaměřila na osud Jarmily Horákové – hvězdy české avantgardy, která ztělesňovala ideál nové herecké generace. Jarmila Horáková se narodila roku 1904 v Praze a už jako desetiletá dívka toužila být herečkou: tančit, zpívat a hrát pro lidi třeba v Národním divadle! Její přání nebylo skromné, ale všichni bychom měli mít sen, za kterým si půjdeme! Nebojím se napsat, že Jarmila se pro herectví narodila. Musím říct, že pasáže, ve kterých jsou líčeny její pocity během návštěvy divadelního představení, mi úplně vyrazily dech. Není to žádné napínavé čtení, ale jsou vylíčeny tak autenticky, že i čtenáři prožívají stejné nadšení jako desetiletá Jarinka.

Baví mě autorčin styl psaní. Svými slovy mě dokáže ke knize naprosto připoutat a rovnou přiznávám, že se mi tohle u románů nestává často. Pokud nemohu nějakou knihu odložit, obvykle jde o thriller. Jana Poncarová je však v tomto směru nadanou spisovatelkou a dokáže provést se svými čtenáři úplné divy. Nezapomíná na detaily a umí vše vylíčit způsobem, že i já mám během čtení dojem, jako by autorka vše sama zažila a vyprávěla své vlastní zážitky. Její texty mají rytmus. Nejprve je tempo vyprávění pomalejší, pak se zrychlí, děj graduje, vrcholí a následně se tempo vyprávění opět zpomalí. A víte, co je na tom nejlepší? Jana Poncarová přesně takto se svým textem pracuje i ve chvílích, kdy se vlastně ani nic podstatného či závažného neděje. Zkrátka pokud toto během čtení dokážete vnímat, budete z jejího románu nadšení.

Jarmila Horáková si celý život vedla deník, který Jiří Frejk knižně vydal v roce 1940 a připojil k němu své vzpomínky. Je zřejmé, že i z něj autorka čerpala informace, jenž následně ve svém vyprávění využila. Je to samozřejmě nejjednodušší způsob, jak nahlédnout do Jarmiliny duše. Jarmila Horáková se dále stala inspirací pro herečku a spisovatelku Olgu Barényiovou, která napsala divadelní hru Herečka (byla uvedena v únoru 1944 v Městském divadle Na poříčí). I s Olgou se v knize setkáte: některé z kapitol jsou totiž psané z pohledu Jarmily, jiné z pohledu Olgy. A ačkoli Olga ve svých pasážích tvrdí, že se s Jarmilou osobně neznala, nebylo tomu tak. Obě ženy společně hrály třeba v inscenaci Když ženy něco slaví, kterou režíroval Jiří Frajka.

Herečka je románovou rekonstrukcí Jarmilina života. Jana Poncarová se opírá o reálné události, ale částečně je děj samozřejmě také smyšlený. Autorka odvedla dobrou práci. Nechte se i vy přenést do 20. let a poznejte osud herečky Jarmily Horákové. Jak se jí podařilo rozjet kariéru? Naplnila své sny? A jak její kariéra skončila?

Z oblohy co nevidět spadnou sněhové vločky. Nebudou ani letošní první, ani poslední. Kráčí k řece. Jde za jedinou rozžehnutou lampou na mostě Legií. Tančí. Všechny vzpomínky a prožitky umí proměnit v pohyby. Nepotřebuje slova. V srdci se rozlévá naplnění. Ohlédne se za sebe. Na divadlo. 

Pokud máte autorku rádi a chcete se pustit i do jejího nového románu, najdete ho ve vašem oblíbeném knihkupectví od čtvrtka 20. října!

Ukázka:

Konečně jsou před divadlem. Jarka by nejraději vyběhla po schůdkách nahoru, odhalila svůj svršek, vešla mezi měkké pohodlné sedačky a vybrala si tu nejblíž jevišti. Být blízko! Ani nedýchat, jen na sebe nechat všechno působit. Když o svých snech vypráví před spaním Miladě, sestra ani nedutá. Je zamyšlená, hledí na ni, prohlíží si její horké čelo a zčervenané tváře. Potom jen špitne zpod peřiny: „Jarmilko, kdybych nevěděla, že na mě mluví desetiletá dívka, myslela bych si, že jsi mnohem, mnohem starší než já.“ 
Už jsou uvnitř, už odložily kabáty v šatně a nechávají se vést ke svému místu. Jarmila najednou zpomalí. Chce si vychutnat každý okamžik, kdy kráčí k hledišti. Matka se s někým zdraví, a tak má dost času se pořádně rozhlédnout. Je obklopená zlatou a červenou barvou. Snad i cítí hřejivý dotek světel. A pak se usadí na balkónu, vpravo zhruba uprostřed. Mají dobrý výhled, a to jí na chvíli stačí ke štěstí. Ale kdy už začnou hrát? Jarka se zalyká očekáváním.
Gong! Už to bude. Netrpělivě poposedne. Naklání se přes ochoz, aby lépe viděla. Opona se chvěje. Jistě už jsou za ní herci. Sál potemní a zašumí. Ticho, chce se Jarce zakřičet. Nerušte ten neopakovatelný okamžik. Teď! Opona se zvedá. Jarka nedýchá. Točí se jí hlava. Pak už konečně vidí herce. 
Hrají dobře. Jarka už je ponořená do děje. Chvílemi nedýchá, jindy v údivu otevře ústa a bojí se, že vykřikne, aby postavám napověděla. Oči má doširoka rozevřené. Potom je přimhouří a nechá se pozvat na jeviště. 

Herečka – Jana Poncarová. Praha: Motto, 2022.