Máte rádi autorku Donnu Ashcroft? Já jsem si její romány docela oblíbila, takže jsem se s radostí pustila i do novinky Návrat do zátoky.

Hlavní hrdinkou je třicátnice Ruby Penhaligonová – svobodná žena, která se drží dál od mužů. Nemá chuť stále znovu prožívat milostná dramata a vzpamatovávat se ze vztahů, ze kterých odchází se zlomeným srdcem. Co myslíte, existuje něco (nebo spíš někdo), kdo její pohled na lásku ještě může změnit?

Možná Gabe Roskilly – přitažlivý majitel pivovaru, se kterým se Ruby seznámí během svého pobytu v Indigo Cove. Ruby totiž vyslyšela prosbu své babičky a přijela jí na několik týdnů pomoci s pořádáním kurzů keramiky. A možná bude také mít konečně čas odpočinout si od svého hektického života…

„A třeba se ti naskytne příležitost dokonce i na prázdninový románek – už je to pěkně dávno, co jsi měla kluka!“ zakřičela Lila, když vyjely na vrchol kopce.“

Ačkoli román z velké části patří k těm, u kterých odhadnete děj, nevadilo mi to. Vždycky si říkám, že třeba vše nakonec nebude tak, jak to na první pohled vypadá… Navíc mě zaujala romantická linka – muž se pokouší získat srdce citově odtažité ženy… A velmi oceňuji, že autorka do příběhu vložila i další zápletky: třeba útoky na Gabeův pivovar či vandalismus, ke kterému dochází. Nejde v něm tedy jen o mezilidské vztahy, naopak často od nich Donna Ashcroft vaši pozornost odvádí úplně někam jinam. A ačkoli román není rozsáhlý (má 300 stran), neustále se v něm něco děje! Jeho předností je určitě i prostředí, do kterého autorka děj zasadila. A také postavy (obyvatelé vesničky Indigo Cove), které se v něm objevují – zejména účastníci kurzů keramiky. Každý z nich je jiný, má jiné zájmy, zkrátka oceňuji charakterovou pestrost.

Styl psaní Donny Ashcroft mi velmi připomíná Julii Caplinovou. Ani jedna ze spisovatelek nevytváří složité zápletky a jejich příběhy nepatří ke zbytečně rozsáhlým. Obě píší romány do nepohody, které mě spolehlivě dokáží dostat ze čtecí krize. Moc ráda si je s sebou beru třeba na dovolenou, ale samozřejmě si je s chutí přečtu kdekoli – i doma. K některým jejich vyprávěním se dokonce vracím – a to nepatřím mezi čtenáře, kteří běžně čtou stejné příběhy znovu a znovu. Podle mě je totiž na pultech knihkupectví tolik různých knih, že se nevyplatí ztrácet čas s těmi, jejichž obsah už znám. Ale u obou zmíněných autorek občas udělám výjimku.

Hledáte-li letní oddechovku, ve které hraje důležitou roli nejen láska, mohl by pro vás být Návrat do zátoky dobrou volbou.

Ukázka: 

Ruby vyndala z kapsy mobil a pokusila se rozptýlit tím, že si prohlédla e-maily a na některé hned odpověděla. Když to nepomohlo, zastrčila telefon do kabelky a opřela si zase hlavu o okno. Pozorovala zvlněné zelené stráně a s potěšením sledovala jasně růžové náprstníky a chundelaté divoké králíky poskakující na kraji pole. Několikrát se dlouze nadechla, aby se uvolnila. O deset minut později vlak zpomalil a vjel na malé nádraží v Indigo Cove. Ruby okamžitě spatřila na nástupišti svou babičku, jak úzkostlivě prohlíží vagony. Lila Penhaligonová zjevně přišla rovnou z lekce keramiky, protože na sobě měla jeden ze svých typických plášťů umazaných od hlíny, na nohou jasně fialové martensky a vlasy vyčesané do drdolu ozvláštněného rozličnými nástroji, jež měla ve zvyku do svého „účesu“ zapichovat.
„Zlatíčko moje!“ vykřikla Lila, když se dveře otevřely a Ruby z nich vystrčila svůj velký černý kufr. Hned na nástupišti ji vřele objala.
„Babulinko!“ zvolala Ruby – tak svou babičku oslovovala v dětství – a k jejímu překvapení se babičce oči zalily slzami.
„Už je to víc než rok, tak dlouho jsem svou jedinou vnučku neviděla. To je opravdu moc dlouho!“ prohlásila Lila a popadla Rubyin kufr dřív, než jí v tom Ruby stihla zabránit. Ve svých osmašedesáti byla Lila zdravá a pozoruhodně čilá, měla dlouhé štíhlé končetiny a dokonale hladkou pleť.
„Odpusť, že jsem tu tak dlouho nebyla,“ zamumlala tiše Ruby, protože se zastyděla. „Nechápu, že ten čas tak strašně letí.“

Návrat do zátoky – Donna Ashcroft. Praha: Cosmopolis, 2025.