Máte rádi příběhy, jejichž čtení ve vás vyvolá mnoho emocí? Pak mám pro vás tip: nenechte si ujít román z produkce nakladatelství Jota nazvaný Poslední vzkaz od mého muže, který napsala Emma Greyová.

Hlavní hrdinkou je Kate – ačkoli jí ještě nebylo ani čtyřicet, už je vdovou. Její milovaný manžel onemocněl a následně ji navždy opustil. Ji i jejich malého synka, na jehož výchovu zůstala sama. A stejně tak na všechny další starosti. Cítí se osamělá, zoufalá, ztracená. Dokáže ztrátu někdy překonat?

Příběh je vyprávěn v několika časových rovinách: zjistíte, co se v životě hlavní hrdinky děje v současnosti, ale i to, co se stalo před několika lety. Nemusíte se bát, že byste se ztratili v čase. Autorka vše pěkně uchopila.

Emma Greyová se zabývá tématem, které zaujme širokou škálu čtenářů. Řeší totiž reálnou situaci. Každý z nás někdy během života bude bojovat se ztrátou blízkého člověka. Někdy nás ztráta zasáhne více, jindy méně. Samozřejmě záleží na tom, jak moc dotyčného milujeme. Také na tom, v jaké fázi život o něj přijdeme. Někdy může být ztráta tak obrovská, že se pozůstalý domnívá, že ji nezvládne překonat. Pak je na místě navštívit odborníka, který poskytne patřičnou pomoc. I Kate její manžel moc chyběl. Dlouho nedokázala vymazat poslední střípky jeho přítomnosti na světě: stále platila jeho telefon, aby slyšela jeho hlas v hlasové schránce. Nedokázala uklidit z nočního stolku jeho rozečtenou knihu… Hýčkala si podobné drobnosti, díky kterým měla následně dojem, že je pořád s ní. Jenže zároveň tak protahovala své trápení…

„Muž, kterého miluji, už není.“

O smrti by se mělo více mluvit, protože je nezbytnou součástí koloběhu našich životů. Myslím, že podobný typ knih jako tato může lidem pomoci se se ztrátou blízké osoby vyrovnat. Uvidí, že i další osoby bojují se stejnými pocity. Zjistí, že vše, co momentálně prožívají (tzn. truchlení), je vlastně zcela normální. A věřím, že by jim tento román mohl pomoci ty nejhorší okamžiky překonat. Díky němu totiž uvidí světlo na konci tunelu: jednou bude zase lépe. Ačkoli ani Kate na svého muže nikdy nezapomene, pochopí, že její život pokračuje. Má syna, rodinu, přátele. Díky nim zase bude šťastná.

„Poučila jsem se, že láska přežije i smrt. Vydrží jakékoli zoufalství. Nevybledne plynutím času, při sebevětší vzdálenosti ani s novým životem.“

Nebudu lhát, jde o velmi emotivní čtení. I já jsem během otáčení stránek bojovala s přívalem různých emocí. Přála jsem si, abych hlavní hrdince mohla pomoci. Aby se už dál netrápila. Autorka vše perfektně vyjádřila, věřila jsem jí každé slovo. Vím, že přesně takto může smrt blízkého s člověkem zacloumat. Několik podobných knih už jsem četla a také mi utkvěli v paměti – zmínit mohu třeba román P.S. Miluji Tě, možná i vy znáte jeho filmové zpracování. I když tedy téma není originální, nebudu to autorce vyčítat. Pokud by její příběh poskytl naději na lepší zítřky jedné jediné čtenářce, stálo za to ho napsat!

Ukázka:

„Jejda, Charlie! To je svinčík!“ Vzlykám a brečím tak, jak jsem toužila už od pohřbu, ale nedokázala jsem to. Samozřejmě že slzy přišly právě teď, v okamžiku, kdy se tou obálkou pokouším utřít pěnu na holení ze všeho kolem.
Za jiných okolností by mohlo působit roztomile, že si Charlie patlá pěnu na tváře a předstírá, že ji seškrabuje imaginární žiletkou. Jenomže teď ne. V duchu se přenesu do doby, kdy ho budu muset naučit se holit doopravdy. A to ani nevím, co mám dělat teď, když jsou mu pouhé tři roky. Představa, že bez Camových zkušeností vychovávám puberťáka, mě naplní hrůzou.
„Mamí, koukni na mě!“ Z Charlieho jasných modrých očí svítí rošťáctví, dolíčky ve tvářích jsou vidět i pod vrstvou bílé pěny. Chytí mě za ruku a položí si ji dlaní na tvář, stejně jako to dělal Camovi, když se spolu holili.
„Jsem jako taťka!“ prohlašuje se smíchem.
Ježíši, proboha.
Tohle nemůžu zvládnout.

Poslední vzkaz od mého muže – Emma Greyová. Brno: Jota, 2024.

logo_Jota