largeLincoln Child je známým autorem knih plných napětí s příchutí mystična. Pro mě však byl Zapomenutý pokoj premiérou, kterou jsem od  tohoto autora četla.

Hlavním aktérem je Jeremy Logan, věhlasný záhadolog, který je pozván do Luxu, elitního výzkumného střediska, kde spáchal tamní vědec sebevraždu za nejasných okolností. Jeremy byl pro mě postavou dosti plochou, stejně jako všechny další, kteří v knize vystupují. Autor se s jejich vykreslováním příliš nezabýval, a tak bylo občas těžké se vcítit do kůže hrdiny. K tomu přispívá také fakt, že  je celá kniha psána vševědoucím vypravěčem. Ten krouží z naprosté většiny nad Jeremym, avšak v některých kapitolách můžeme vidět záhadné postavy pohybující se na opačné straně Luxu.

Co však Lincolnu Childovi chybí u vykreslení postav, to dohání u prostředí – to totiž vystihl výtečně. Jelikož Lux leží přímo na pobřeží Newportu a většinou se vše odehrává za tmy, je okolí skutečně strašidelné. Přímo v tomto vědeckém středisku je pak spousta pokojů, které Jeremy prochází a vy tak budete trnout hrůzou, jestli to zaskřípání podlahy se mu jen zdálo, nebo je mu skutečně někdo v patách.

Po přečtení anotace jsem si myslela, že se bude jednat o klasický duchařský román. Není tomu však úplně tak. Zpočátku se sice jeví román jako typická duchařina, později je však čtenáři jasné, že v prapodivných událostech nebude mít tak úplně prsty nadpřirozeno. Vysvětlení přichází postupně s pomocí vědeckých výzkumů a experimentů. Knihu proto není pro mě snadné zařadit – obsahuje prvky sci-fi, thrilleru, krimi i kapku té romantiky.

Vědecké výzkumy i přístroje jsou velmi dobře a hlavně důvěryhodně popisovány. Dokonce až tak dobře, že jsem dost často přemýšlela, jestli se jedná o faktické informace (ano, přiznávám, že jsem občas zabrousila i na internet), či zda si je autor vymyslel. Líbilo se mi, že jsem si mohla připadat jako osoba, která může koukat vědcům přes rameno a pod ruce.

Lincoln Child v této knize dobře propracoval mysteriózní zápletku, kdy udržuje tenkou hranici mezi skutečností a fikcí. Čtenář si tak není jistý, zda za těžko vysvětlitelnými úkazy stojí lidský faktor, či zda se jedná o  nějakou nadpřirozenou sílu. To se dozvídá až s přibývajícími stránkami, kdy společně s Jeremym odkrývá nejedno tajemství.

Ukázka:

Teď byl soubor hlasitější a jasnější a většina šumu zmizela. Stracheyho hlas byl slyšitelnější, ale stále se dal obtížně interpretovat – částečně kvůli špatnému záznamu zvuku a částečně proto, že Strachey střídavě supěl a mumlal. Přesto provedl Logan nejlepší možný přepis, když si přehrával obtížné pasáže znovu a znovu a velmi pozorně naslouchal. Co nejvíc se snažil do Stracheyho vcítit, představit si jeho pocity a podle toho upravit výsledek. „Ne… Ne. Já nemůžu, nemůžu.“ Následovala pasáž velmi zrychleného dechu. „Pomozte mi, prosím. Všude mě to sleduje. Všude. Nemůžu, nemůžu uniknout!“ Logan slyšel rachocení knoflíku u dveří, knihy shazované z polic. „Pochází to z [nesrozumitelné]. Vím, že ano.“ Různé údery; zvuk převraceného stolu. Na krátký okamžik byl hlas jasnější: „Ty hlasy – příliš se přibližují. Chutnají jako jed. Musím uniknout.“ Pak se hlas vzdálil, jak se Stratchey potácel od kamery. „Je to se mnou. Jsou se mnou. Ve tmě. Ne, bože, ne…“ To bylo všechno. Náhle se roztřesené rozrušení z hlasu vytratilo. Dech se zpomalil, až byl skoro klidný. Logan zastavil přehrávání; věděl, co se bude dít dál.

 

Lincoln Child – Zapomenutý pokoj. BB/art, 2015.

logo knihcentrum rodinka