Dívka, již jsi tu zanechal recenze |

Prolínající se minulost se současností, směsice odhodlání, statečnosti, lidskosti a lásky jsou atributy, jež daly vzniknou silnému příběhu.

Dívka, již jsi tu zanechal je rozdělena na první pohled ničím nesouvisející dvě části – úvodní tvoří asi třetinu knihy a její děj se odehrává uprostřed právě zuřící světové války v roce 1916. Druhá část je zasazena do roku 2006, čili skokem se dostáváme o devadesát let dopředu. Až s rozvíjejícím se dějem čtenář pochopí, jak a zejména čím jsou tato dvě období spojena.

První, válečný úsek je vyprávěn Sophií, mladou dívkou, která válku přežívá společně se svou rodinou v malém francouzském městečku. Zde vlastní hotel, v němž se Sophie seznámí s Herr Kommandantem, vojenským velitelem. Ten má pro hlavní hrdinku evidentně slabost, čehož se Sophie snaží využít pro záchranu své rodiny a zejména svého manžela Édouarda bojujícího na frontě. Kommandant je okouzlen obrazem – jejím portrétem visícím v hotelové chodbě a vede o něm dlouhé diskuze. Sophie obětuje téměř vše, ale dodrží také Kommandat své slovo?

V tu chvíli jsem si všimla, že se Kommandant dívá na můj obraz. Vzpomněla jsem si na sestřina slova a zmocnil se mě náhlý strach. Ano, ten portrét vypadal velmi podvratně: barvy svítily ve vybledlé místnosti až příliš živě a zářivá dívka působila svéhlavě a sebevědomě. Teď mi připadalo, že jako by se jim skoro vysmívala. Nespouštěl z obrazu oči. Jeho muži za ním začali odcházet a prázdným náměstím se rozlehly jejich hlučné, drsné hlasy. Kdykoli se dveře otevřely, trochu jsem se zachvěla.
,,Vypadá úplně jako vy.“
Ohromilo mě, že si toho všiml. Nechtěla jsem mu přitakat. Že mě v té dívce poznal, mezi námi vytvářelo jakousi důvěrnost. Sepjala jsem ruce tak pevně, až mi zbělely kloubky prstů.
,,Ano, to už je dávno.“
,,Trochu mi ten styl připomíná… Matisse.“
To mě tak překvapilo, že jsem odpověděla bez rozmyšlení. ,,Édouard u něj studoval, na Académie Matisse v Paříži.“

Jelikož je první část vyprávěn přímo hlavní aktérkou, je umožněno čtenáři prožívat společně s ní útrapy, které s sebou válka přináší. Přestože se jedná o období plné strachu a beznaděje, Jojo Moyesová zde citlivě vkomponovala i to krásné, co lze v životě najít. Drobné radosti, které si lidé mezi sebou dělají a také soudržnost celého městečka, kde si každý pomáhá navzájem, činí tuto pasáž něčím okouzlujícím. U některých projevů lidskosti v té nejkrásnější formě je téměř nemožné udržet oko suché. Děj je však utnutý v tom nejnapínavějším, a tak nezbývá přenést se do roku 2006 a tím do druhé části.

Ta je vyprávěna vševědoucím vypravěčem, který sleduje hlavní hrdinku Liv a jejího nového přítele Paula. Osud jim však evidentně nepřeje – po chvíli oba zjistí, že by měli být vlastně nepřátelé. Paul totiž pracuje ve firmě, která se zabývá navrácením majetku, který byl lidem odebrán během světové války. A obraz Dívky, již jsi tu zanechal tímto majetkem dle všeho je. Liv tak řeší své životní dilema. Má tento portrét, který ji přirostl tolik k srdci vrátit rodině, jejichž předkům kdysi patřil? Nebo si jej má nechat a bojovat o něj všemi dostupnými prostředky s tím, že přijde nejen o Paula, ale i o veškeré peníze, neboť je spolknou investice do soudu? I v této druhé části se vždy na několik stran čtenář přenese formou retrospektivy zpět do historie k Sophii, kde se dozvídá více o jejím osudu.

Liv sundá obraz ze stěny. Zlehounka přejede prsty po povrchu malby, cítí vystouplé spirálky a tahy štětcem a žasne nad vědomím, že je tam zanechala malířova ruka. Pohlédne na ženu na plátně. Zlacený rám je místy oprýskaný, ale jí to vždycky připadalo kouzelné: líbil se jí kontrast mezi starým a omšele zdobným a čistými, ostrými liniemi okolí. Líbilo se jí, že Dívka, již jsi tu zanechal je jedinou barevnou věcí v místnosti, starou a vzácnou, která září v nohách její postele jako drobný šperk.

Na pozadí obou příběhů (jak válečného, tak toho ze současnosti) vykresluje Jojo Moyesová mnohé lidské vlastnosti, jak kladné, tak ty záporné. V tomto dvojím duchu se nese celá kniha. Autorka zde zobrazila život krutý a syrový, ale zároveň také nádherný a jedinečný. Činy hrdinů pak vedou čtenáře k zamyšlení nad vlastními životy a nad tím, jak snadné je druhého odsoudit, aniž bychom viděli události do hloubky.

Dívka, již jsi tu zanechal je kniha plná emocí a citů, ostatně tak, jak jsme u Jojo zvyklí. Přestože je zde velká porce lásky, kniha není žádné kýčovitě přeslazené love story. Autorka má jedinečnou schopnost dokonale vykreslit prostředí i postavy. Vše jí uvěříte. Když je napsáno, že venku byl chlad, začne vám být zima také. Pokud hrdinka pociťuje strach, bojíte se také. Celý děj se vám takto odehrává před očima a vy se rázem ocitáte vedle jednotlivým aktérů a prožíváte s nimi jejich příběh. Je to prostě kniha, kterou začnete číst u ranní kávy a jedním dechem čtete až do úplného konce. A až od ní vzhlédnete, s překvapením zjistíte, že za okny se již setmělo a blíží se čas večeře. Absolutní vtažení do děje, to je to, v čem je Jojo Moyesová skutečná mistryně.

Jojo Moyesová – Dívka, již jsi tu zanechal. Ikar, 2015.