Deník Věrky Kohnové

Na podzim minulého roku jsme vás informovali o novince české spisovatelky Jany Poncarové. Uplynulo jen pár měsíců a my vám opět přinášíme tip na čtení od této autorky. Jde o novinku Deník Věrky Kohnové – Jak ráda bych tak zůstala.

Nová kniha lehce vybočuje z Janiny obvyklé tvorby. Třeba proto, že Jana k ní má velmi osobní vztah. A také není její jedinou autorkou – spolupracovala s historikem Jiřím Sankotem, který téměř dvacet let vyučoval dějepis a anglický jazyk. Je spoluautorem několika knih a zaměřuje se na holocaust a další témata z historie Plzně, jižního Plzeňska, Rokycanska, Strakonicka a Šumavy. V roce 2021 mu vyšla série publikací pod názvem Renesanční pitaval z podbrdského kraje – jde o dávné kriminální případy zaznamenané v rokycanských městských kronikách.

Za posledních deset let se historikovi Jiřímu Sankotovi podařilo z čistého zájmu o Věrčin osud objevit řadu zajímavých detailů, třeba z matrik nebo školních kronik, které nám pomohly zrekonstruovat její osud. Proto jsme se rozhodli znovu iniciovat vydání Věrčina deníku a zasadit její zápisky do dobového kontextu. Vyprávění o Věrce a její rodině je f􏰀ikce, která se opírá o naše zjištění a historické události.

I ve svém nejnovějším vyprávění se Jana (stejně jako v ostatních dílech) inspirovala minulostí. Svou pozornost zaměřila na židovskou dívku jménem Věrka Kohnová, která se stala jednou z dětských obětí holokaustu – roku 1942 byla deportována do koncentračního tábora Terezín a o rok později do polského ghetta Izbica, kde Věrka, její rodiče i sestra zahynuli. Někteří jste možná již slyšeli o deníčku, který si psala do doby, než byla transportována do Terezína. V něm z pohledu dítěte na devadesáti stranách popisovala poslední dny života židovských obyvatel Plzně. Představuje svědectví o diskriminaci plzeňských Židů. V lednu 1942 se z Věrčina deníčku vytratila dětská bezstarostnost. V té době se totiž dozvěděla, jaký osud plzeňské Židy čeká. Právě tento deníček byl jedinou věcí, která po rodině Kohnových zbyla. Dvanáctiletá Věrka ho totiž schovala u matčiny kamarádky: Marie Kalivodová ukrývala deník po celý zbytek války a okupace. Možná si říkáte, proč se Jana Poncarová rozhodla zpracovat právě toto téma? Nebojte se, vše se dozvíte! A musím říct, že mě odpověď na tuto otázku velmi překvapila. Nečekala jsem, že Věrčin příběh je pro ni tak osobní!

Ve chvíli, kdy je doma sama, objeví v knihovně mezi včelařskými sešitky malou knížečku nadepsanou Deník. Otevře ji. Zápisky ji osloví hned napoprvé. Dívka měla podobné starosti jako teď ona – trápení s prvními láskami, s kamarády, se školou, s rodiči a také s okolnostmi, kterým nemohla utéct. Dychtivě dočte až na poslední stránku. S Bohem, můj deníčku. S Bohem. Co se s Věrkou stalo?

Deník Věrky Kohnové patří ke knihám, které vás chytí za srdce. Samozřejmě je to způsobené hlavně tématem, o kterém pojednává. Bylo zajímavé sledovat, jak všechny události, ke kterým na přelomu 30. a 40. let v minulosti docházelo, vnímala dospívající dívka…

Pro mě představují všechny knihy spojené s holocaustem poměrně náročné čtení: osudy hlavních hrdinů mě vždy zcela pohltí a jen těžko rozdýchávám všechna zvěrstva, k nimž tehdy docházelo. Proč tolik nevinných lidí přišlo o život? Knih na podobná témata přibývá. Někteří čtenáři argumentují, že už jich je až příliš a marně v nich hledají přidanou hodnotu. Já si však myslím, že přidanou hodnotu v sobě nese každý příběh, v němž se odráží tato část naší minulosti. Snad budeme mít tolik rozumu, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo.

Měli bychom si neustále připomínat, že nacismus, stejně jako další diktátorské režimy, nespadl z nebe, že podhoubí pro ně vytváří mimo jiné strach a že statečnost, vzdělání a otevřená diskuze jsou jedním z předpokladů svobody a demokracie.

Pokud Janinu tvorbu znáte, asi vás na její novince až tak nic nepřekvapí. Opět jde o čtivý příběh, který ve vás po dočtení bude ještě nějakou dobu rezonovat. Za sebe mohu říct, že právě toto vyprávění mě z celé její tvorby asi ovlivnilo nejvíce. Jde zkrátka o velmi dojemné čtení.

Pokud byste si chtěli přečíst i další příběhy z tvorby Jany Poncarové, určitě doporučuji např. knihu Podbrdské ženy, která vyšla v roce 2018 a vypráví o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Za přečtení stojí i další romány: Eugenie (inspirovaný skutečnými osudy Eugenie Egertové Janečkové a plzeňského hotelu Continental), Alžběta a Nina (o odhalování rodinného tajemství), Cyklistka (hlavní hrdinkou je Blanka ze šlechtického rodu Battaglia) či Herečka (líčí osud Jarmily Horákové – hvězdy české avantgardy, která ztělesňovala ideál nové herecké generace).

Nenechte si ujít autorčin nejnovější román! Ve vašem oblíbeném knihkupectví ho najdete od 23. února. Doporučená cena je 399 Kč, ale na webu nakladatelství Albatros Media ho pořídíte se slevou.

Ukázka:

Jsou tu Němci, řekne tatínek.
Věrka nechápe. Jací Němci? Hitlerova armáda. Jak je to ale možné? Věrka zachytí maminčin pohled, tolik bolesti v něm snad nikdy nebylo. Podlaha se zhoupne. Musí si sednout.
Přijeli sem vojáci, obsazují město, povídá tatínek, hlas má nakřápnutý. Maminka neuhlídá vzlyky. Co se stalo? Hanka už je také vzhůru. Tatínek zopakuje větu, v níž se skrývá tolik netušeného utrpení.
Jsou tu Němci.
Hanka se rozpláče, schoulí se u dveří do klubíčka. Já to věděla. Říkala jsem vám, že mám tušení! křičí. Věrka se posadí vedle sestry a položí jí dlaň na rameno. Obě se třesou. Trvá to dlouho. Věrka si opírá čelo o kolena. Nejradši by utekla, běžela by pro Edu, zazvonila na jejich dveře v Riegrově ulici, pak by prolétly mezi stánky, oběhly kostel a pelášily na vyučování, jak to měly od včerejška v plánu. A zase je všechno jinak. Proč?

Deník Věrky Kohnové: Jak ráda bych tak zůstala – Jana Poncarová, Jiří Sankot. Praha: Motto, 2023.