Zase vám jednou přináším tip na knihu, která má naprosto nádhernou obálku (láska ke knihám z ní sálá na první pohled). A ještě nádhernější název: Šťastný život mezi řádky od Michaëla Urase. Myslím, že srdce každého opravdového knihomola zaplesá. Protože každý knihomol moc dobře ví, co znamená šťastný život mezi řádky.

„Knihy nemůžou všechno, ale doprovázejí ty, kteří potřebují dávku představivosti, aby se vytrhli ze skutečnosti.”

Michaël Uras představuje svým čtenářům nevšední příběh člověka, který miluje knihy. A to natolik, že se jeho povoláním stala biblioterapie. Alex se totiž rozhodl, že bude pomáhat lidem. A jak jinak než pomocí milované literatury. Jeho úkolem je najít taková díla, ve kterých se jeho pacienti nějakým způsobem najdou. Která k nim budou promlouvat. Která je přimějí k zamyšlení. Asi je vám jasné, že v této oblasti je Alex opravdu odborník. A musí mít načteno neuvěřitelné množství knih, aby různým lidem v různém rozpoložení dokázal doporučit tu pravou. Je to prostě pravý knihomol se všemi typickými vlastnostmi, ve kterých se většina milovníků literatury skutečně najde.

„Člověk by nikdy neměl dovolit, aby literatura rozhodovala o našich životech, ale je to nemožné pro někoho, kdo v ní žije.”

Celé dílo je zaměřené právě na Alexovo povolání: biblioterapii. Autor vám představí několik Alexových pacientů a budete tak moci sledovat, jak si s jejich splíny, starostmi a problémy dokáže poradit. Budete mít možnost setkat se s Yannem, který má za sebou ošklivou nehodu, jenž mu znetvořila obličej. Od té doby nemluví. Nebo s Anthonym, známým fotbalistou, který se svá setkání s terapeutem snaží před svým okolím utajit a nejraději by s Alexem komunikoval jen přes telefon. A nebo s Robertem: cynikem, který – a to už si přečtěte sami.

To však není vše. Samozřejmě nakouknete i do Alexova osobního života. Svou práci Alex zvládá velmi dobře. Ovšem s vlastními vztahy si už tolik poradit nedokáže. A i když se snaží hodně číst, na některé věci (nebo spíše lidi) prostě nedokáže zapomenout. Zkrátka i v tomto případě platí, že kovářova kobyla chodí bosa. Alex je totiž čerstvě po rozchodu. Rozešla se s ním jeho partnerka Mélanie. Prostě ho opustila, vrátila se k rodičům a jemu zůstaly pouze knihy. Snad i vášeň k nim sehrála v rozchodu určitou roli… Postupně vám tak bude poodhalován i příběh samotného Alexe, který odkrývá bolestná místa svého vztahu s Melánií, ale také vzpomínky na dětství, vztah s rodiči…

„Někdy literatura dohoní život. Možná proto, že všechno bylo napsáno. Možná proto, že stále víc a víc lidí píše.”

Musím uznat, že autor prostřednictvím svého díla nabízí opravdu zajímavou a originální metodu využití knih. Aby vás však vyprávění dokázalo oslovit, musíte věřit v jejich „sílu”. Já sama do různých příběhů unikám od reálného světa, takže věřím, že právě knihy vám skutečně mohou pomoci v nelehkých životních situacích. Sama tak vlastně praktikuji svou vlastní biblioterapii. Alexův příběh rozhodně není plný dějových zvratů, naopak z dějového hlediska toho v něm zase tolik nenajdete. Jeho přínos je třeba hledat úplně někde jinde: pro mě to bylo tak trochu psychologické dílo, které mi přineslo zamyšlení nad různými typy lidí. Je plné melancholie, osamělosti a niterných pocitů, které jsou nakonec potlačeny v životě tolik důležitým optimismem. A bonusem je spousta hlubších myšlenek.

„Četba může navodit rovnováhu, uklidňovat, utěšovat, pomáhat trpícím bytostem. A já jsem z ní udělal své povolání. Protože slova můžou ničit. A protože každá věc na této planetě má v sobě osu pozitivní i negativní, mají i jisté literární texty spasitelskou funkci.”

Šťastný život mezi řádky osloví zejména hloubavější čtenáře, kteří neočekávají dějově bohatý příběh. Naopak se nad textem rádi zamýšlejí a tíhnou ke klasické literatuře. Prostoru k zamyšlení je zde totiž opravdu hodně. A stejně tak tipů na klasická díla. Vše je navíc okořeněné špetkou humoru.

„Spisovatelé jsou často nešťastní lidé. Literatura se rodí ze smutku. Když je člověk šťastný, nemá potřebu odříznout se od světa a psát.”

Ukázka:

Nenáviděl jsem ohýbání rohů stránek. Považoval jsem to za mučení knih. Matčiny knihy končily mnohokrát amputované o četné pasáže, protože ona měla příšerný zvyk, že ohnula stránku v místě, kde přerušila čtení. Pokud dočetla v horní části stránky, ještě to šlo. Ale když skončila v dolní části (kolikrát jsem si kladl otázku, proč přestala číst zrovna tam, patrně ji něco vyrušila, třeba urgentní hovor s nějakou přítelkyní, co se specializuje na užívání diakritických znamének ve středověku), sklady na stránce byly složitější. 

Když jsem jako kluk četl nějaký román z rodinné knihovny, podobalo se to skládání origami. Právě proto jsem v dospělosti nikdy nepoužíval tuhle barbarskou techniku, a vyvracel tak teorie o tom, že se rodinná schémata nutně přenášejí na další generaci. 

Záložka se stala nezbytným spojencem mé výchovy. Přesto však byla během času vpádem mnoha knih do mého života nahrazována vším, co jsem měl po ruce. Obálkou, pozvánkou, lístkem na vlak, lístkem na metro, fotkou… Když jsem knihu dočetl, nezůstala po mé činnosti ani stopa. 

Šťastný život mezi řádky – Michaël Uras. XYZ, 2017. 

logo-albatros-media-5162a4e38cf92