Kateřina Tučková je česká spisovatelka, která má na svém kontě hned několik knižních bestsellerů. Mnoho čtenářů si oblíbilo její romány Vyhnání Gerty Schnirch (2009, Host) a Žítkovské bohyně (2012, Host). Vydala i několik kratších textů, např. divadelní hru Vitka (2018, Host), která ožívá na jevišti Divadla Husa na provázku. Nyní její fanoušci netrpělivě čekali na vydání již třetího velkého románu Bílá voda. A já mám pro vás dobrou zprávu: právě vyšel! Navštívíte v něm klášter v obci Bílá Voda, kam komunisté na počátku 50. let během jediné noci přesunuli stovky řeholnic. A tak se i Kateřina Tučková přidává k těm, kteří prostřednictvím jednoho vyprávění zpopularizují nějaké místo, o kterém mnozí do té doby neslyšeli…

Musím říct, že Kateřina před sebou měla těžký úkol – vzhledem k tomu, jak úspěšné jsou dva její předchozí romány. Podle reakcí se však už pár dní po vydání Bílé vody zdá, že očekávání svých fanoušků dokázala naplnit! Vybrala si téma, jenž je vcelku opomíjené. Sepsala dramatický příběh, ve kterém se soustředí na život řeholních sester v dobách komunistického režimu. Tehdy byly nasazovány na nucené práce a vystaveny ponižování v komunistickém kriminálu. To vše s jediným cílem: aby se vzdaly víry v Boha. Děj začíná v 50. letech 20. století a postupně vás zavede až téměř do současnosti – do roku 2008. Autorka se také dotýká postavení žen v katolické církvi (a následně i v celé společnosti). Všichni dobře víme, že nerovné postavení žen v církvi je pravidlem, o kterém se veřejně prakticky nediskutuje.

Kateřina Tučková odvedla na své knize obrovský kus práce. Však také sama přiznala, že na ní pracovala dlouhých deset let. A to svědčí o tom, že neponechala nic náhodě. Vše promyslela, nastudovala a propojila tak, aby celek dával smysl. Inspirovala se skutečnými událostmi i osobami, ale některé věci poupravila tak, jak zrovna potřebovala. Vše tedy realitě neodpovídá. To platí i pro samotné postavy: mají svůj historický předobraz, ale jejich osudy jsou podřízeny příběhu, který se odehrává v částečně skutečném a částečně fiktivním prostředí. Témata, kterými se zabývá, jsou závažná a náročná, přesto (či možná právě proto) se od čtení nemůžete odtrhnout. To svědčí o tom, jak dobrou vypravěčkou autorka je. Postavila proti sobě dva protipóly, které se skvěle doplňují: nespravedlnost a křivdy střídá obrovská odvaha, neutichající naděje a také odpuštění.

Součástí samotného vyprávění jsou i různé dopisy, přepisy odposlechů i výslechů, zprávy o dění v klášteře, komunistická hlášení… Kniha má téměř sedm set stran. Je napsána z mnoha různých pohledů a skládá se z několika dějových linek, které sahají do minulosti i současnosti a samozřejmě se v ten správný okamžik propojí. Vystupuje v ní také hodně postav. I tady (stejně jako v předchozích dvou zmíněných románech) jsou hlavními hrdinkami ženy, které musí ustát vše, co se kolem nich děje. Musí v sobě najít sílu bojovat a hlavně i nadále věřit. I vás jistě zaujme osud některých řeholnic (např. Evaristy či Tobie). Významnou roli má i novinářka Lena Lagnerová, která přijíždí do kláštera v roce 2007 ve snaze najít zde útočiště. A právě Lena je tou, jež se ponoří do dokumentů v klášteře a postupně odhaluje (mnohdy temné) osudy sester, které ho obývaly…

Jestli si myslíte, že tento román vznikl na první dobrou, tak se pletete. Dvě z původních verzí totiž skončily v šuplíku, protože autorka v nich nedokázala vystihnout vše, co měla v plánu. Důležité však je, že se nevzdala. Pustila se do třetí verze, která je dokonalá. A já musím říct, že veškeré bádání, hledání informací a prosezené hodiny v archivech nad různými dokumenty se vyplatily. Bez toho by to totiž nešlo a příběh by neměl takovou hloubku, kterou se nyní může pyšnit.

Byla jsem velmi překvapená, jak strhující samotný děj byl. I já jsem byla přemožena vším tím zlem, které mělo řeholnice zlomit. Je to náročné čtení, obsahově i emocionálně. A musím konstatovat, že závěr se autorce obzvlášť povedl. Je pochmurný, melancholický, zkrátka dokonale odráží vše, co se na předchozích stránkách událo.

Pokud vás kniha o ženách, víře a zlu zaujala, pusťte se do čtení. Myslím, že nebudete litovat. To dlouhé čekání za to stálo. Vzhledem k tomu, kolik času jí autorka věnovala a jak propracovaná je, dokáže jistě uspokojit i náročnější čtenáře. A po přečtení se můžete zajet podívat do Bílé Vody, která leží na hranicích s Polskem. Uvidíte, že pro vás najednou toto místo, kde se nachází monumentální bělovodský chrám s klášterem a také hřbitov, kde byly pohřbívány ženy, které v tamním klášteře dožily, bude mít najednou zcela jinou atmosféru.

Ukázka:

„Do kláštera, nebo do blázince?“ pokusil se s ní žertovat obtloustlý řidič, pomrkávající na ni do zpětného zrcátka. Přes velké sluneční brýle ho pozorovala mlčky, bez jediného hnutí brvy tak dlouho, až úsměv z jeho tváře zmizel. Po zbytek cesty ji pak už jen kontroloval krátkými nervózními pohledy.

„Tady je klášter. Do léčebny musíte tamtudy, kolem hřbitova, pořád dál až k lesu,“ řekl odměřeně, když vystupovala.

Sotva se pak podrážky jejích tenisek dotkly bělovodské půdy, dveře se za ní se syčením zavřely, řidič spěšně zařadil a autobus odjel. Lena se ocitla na konci cesty, a jako by ta smyčka byla oprátkou, zůstala na ní viset, sama na konci světa, kam příští autobus zajede až nazítří.

Bílá voda – Kateřina Tučková. Brno: Host, 2022. 
HOST-logo