Výjimeční jako sněhové vločky

Nakladatelství Slovart právě vydalo knihu, která má v sobě obrovský potenciál. Za sebe mohu říct, že je úplně jiná než ostatní, které jsem zvyklá číst. Ukrývá v sobě hluboký příběh, ve kterém budete sledovat myšlenky člověka s duševní poruchou. Jde o dílo Jsme všichni sněhové vločky? od autorky Holly Bourne.

Ačkoli jde o fikci, autorka se v ní zabývá tím, co je dnes velmi aktuální a s čím se trápí řada lidí. Řeší tedy skutečné problémy. A to problémy velmi vážné: sebevražedné sklony, duševní nemoci i sexuální zneužití. Sama si ani nedovedu představit, jaké to musí být se s něčím takovým prát. Celá kniha je obrovskou jízdou na horské dráze duševní nepohody, která hned tak neskončí.

Hlavní hrdinkou je Olive. Tato dívka nenávidí hluk. Vyvolává v ní obrovské vlny úzkosti, se kterými se sama nedokáže vypořádat. Dělá pak věci, které vlastně ani dělat nechce. Nechce se vzdát svého života, ale chce ticho a klid. Hluk nenávidí. A nenávidí i lidi, protože jsou všude a jsou velmi hluční. A pak také nenávidí samu sebe. Za to, že ubližuje svým blízkým, protože si o ni neustále musí dělat starosti. Za to, že není silnější a včas nerozpozná varovná znamení a nakonec se zase řítí do té stejné propasti. Střídají se u ní dva extrémy: někdy si užívá života plnými doušky, vnímá každý okamžik jako citron, ze kterého musí vymačkat i poslední kapku šťávy. Pak ale nevyhnutelně přichází zcela jiné období: schovává se pod dvěma dekami ve vlastnoručně vyrobeném bunkru, aby byla jen sama se sebou a neslyšela zvuky okolního světa. Dny se vlečou, jsou plné nicoty, nic ji nebaví, je neustále ospalá a vyčerpaná, cítí jen vinu, otupělost, nejistotu.

„Každý v sobě svádí bitvu, kterou nemůžete na první pohled vidět.”

A pak se někdy stane, že celá situace vyvrcholí něčím, co sama vlastně vůbec nechce. A tak zase skončí u psychiatra. Tentokrát však dostane antidepresiva, která jí mají pomoci zvládat výkyvy nálad. Zatím nikdy léky nebrala, ale teď je prý nejvyšší čas. Podle matky potřebuje lůžko na psychiatrickém oddělení, podle otce se musí naučit zvládat hluk. Jenže kdyby to bylo tak jednoduché, jak si každý myslí!

Důležité však je, že sama Olive si uvědomuje, že není úplně v pořádku. A také to, že to tentokrát bylo všechno jenom o fous. A už nechce být tím člověkem, který se nenávidí. Chce žít jako normální lidé. Naději na změnu jí přinese nový typ léčby: Tábor Reset – první pobytový tábor pro mladé lidi zaměřený na duševní zdraví. Jde o soukromé psychiatrické zařízení specializující se na duševní zdraví mladých lidí. Tady má Olive dobrovolně (může kdykoli odejít) strávit měsíc intenzivní léčby, která by ji snad mohla pomoci stát se jiným člověkem a naučit se zvládat své úzkosti spojené s hlukem. Navíc bude obklopena lidmi s podobnými probléme jako ona sama…

„Chci se tomu postavit čele. Té temnotě, co v sobě nosím, to, jak se snažím znovu najít světlo.”

Myslím, že už tohle by vám mělo stačit k tomu, abyste si knihu přečetli. Je důležitá svým tématem a tím, co má čtenářům předat. Je to příběh, který v sobě ukrývá hluboké poselství. S podobnými problémy se dnes mladí lidé setkávají často a z tohoto příběhu si tak mohou odnést několik důležitých věcí: nikdy v tom nejste sami, naopak lidí trpících podobnými problémy přibývá. Důležité je říkat těm, kterým na vás záleží, co se s vámi děje. Sdílet s nimi emoce, nálady, starosti i myšlenky. Samozřejmě existují obavy, jak na to bude okolí reagovat. A jsou to oprávněné obavy. Ale i Olive se přesvědčila o tom, že je možné všechno zvládnout s těmi, kterým na ní záleží.

„Nemůžeš za to, co se ti stalo. Ale máš povinnost s tím něco dělat.”

V knize samozřejmě nechybí ani kontakty na místa, kde je možné požádat o pomoc. A také varování, že tento příběh opravdu není vhodný pro děti. S tím naprosto souhlasím, není to jednoduché čtení. Olive se musí vypořádat se svými démony, kteří na ni vždy někde číhají. Tak moc jí budete chtít pomoci, ale brzy zjistíte, že důležité je především to, jak se s danými situacemi vypořádá především ona sama. Jak se vypořádá sama se sebou. Člověk se totiž v první řadě musí vypořádat sám se sebou a odpustit si to, jaký je. Všichni jsme jako sněhové vločky – každý úplně jiný. Jde o poučný příběh, který je sice fikcí, ale přesto se lehce může stát skutečností.

Ukázka:

Řvu, protože nedokážu pochopit, jak se to mohlo znovu stát. Řvu, protože řev je mnohem bezpečnější než to, co bych zrovna teď nejradši udělala. Tričko se mi lepí k tělu, džíny mám těžké, nasáklé vodou. Běžím a klopýtám a padám do bláta. Mám pocit, jako by mi někdo přeřízl srdce vedví a veškerá bolest, všechno zlé, co se mi kdy stalo, z něj teď prýští ven. Jako bych za sebou nechávala slizkou stopu. Nesmím se zastavit. Musím běžet dál.

Utíkám před sebou. Utíkám před tím, co chci udělat. Běžím a běžím, po pěšinách mezi stromy, až se nakonec ztratím. Ale musím běžet dál. Nesmím se zastavit. Dokud, dokud… Stanu na vrcholku útesu. Zastavím se.

Je dostatečně strmý. Zpomalím, šinu se k okraji. Pod klenbou stromů není liják tak prudký. Obejmu kmen vzrostlého dubu a myslím na věci, na které bych myslet neměla. Strašně moc to chci udělat. Strašně moc chci, aby to skončilo. A nejsem si jistá, co se stane pak, ani netuším, kolik uplynulo času nebo v jakém pořadí se věci odehrávají, ale útes je pořád pode mnou a já brečím a stojím na okraji, ale pořád se držím stromu, a pak… pak…

Jsme všichni sněhové vločky? – Holly Bourne. Slovart, 2020.