12733565_10207502876642066_727862297001142647_nKnihu Umrlčí tanec od mladého autora jménem Daniel Tučka jsem si pořídila na doporučení, sama bych po ní asi nesáhla. Dokonce jsem ji v knihkupectví přehlédla, ač má obálku více než působivou.  Protože mi kniha byla doporučena velmi dobrou kamarádkou, která čte snad ještě více než já, na knihu jsem se vlemi těšila a okamžitě se do ní doma ponořila. Knížka sice zdobí literární svět už nějaký ten třetí rok, ale nepřijde mi dostatečně známá. Daniel Tučka je mladý český autor, kterému letos bude vycházet další knižní počin, a tak bych vám ráda přiblížila ten jeho předchozí.

Začněme takhle:  kniha rozhodně není špatná, je spíše lepší průměr, ale má velké množství nevyužitého potenciálu.

Začnu dějem, na tom přece jen stojí každá kniha. Nápad, umístit věčný boj Života a Smrti (v knize označováno jako Dobro a Zlo) do prostředí jednoho českého města je skvělý, bohužel ani zdaleka nestačí na celých téměř 400 stránek. Na polovinu by to bylo perfektní.  Trochu mi to rozvláčností připomínalo řeku po hodně tropickém létě: vesměs se vleče, místy trochu zrychlí,  přesto ale k cíli dopluje poklidně a bez větších zranění. Nic moc vzrušení, žádná velká gradace. Byly chvíle, kdy jsem prostě nakukovala o pár stran dopředu a doufala, že už konečně skončí rozhovory a vnitřní monology. Příště míň popisných pasáží, víc akce, prosím. Ideálně ji rozložit tak nějak pěkně po cestě. Musí se ale nechat, že když se Daniel Tučka pustí do děje, jde do toho se vší parádou.

S tím bohužel souvisí i postavy. Poměrně dlouho jsem nebyla schopna určit, která je která, ač se každá jmenuje jinak. Nejpatrnější mi to pak přišlo u hlavního hrdiny a antagonisty. Ač měli být povahově rozdílní, přišli mi oba natolik papíroví, že jsem ty rozdíly nebyla schopna postřehnout. Později se to uklepalo, ale musím přiznat, že až do konce knihy mi hlavní z klaďasů hrál na nervy. Jedna má kamarádka se o něm vyjádřila, že byl „jakoby ho psala žena,“ a já můžu jen s povzdechem přikývnout. Velmi romantická žena, je nutno dodat.

Vedlejší charaktery mi přišly mnohem zajímavější a propracovanější a o jedné z nich bych si mile ráda ještě něco víc přečetla. Ano, mluvím o upířím inkvizitorovi. Kdo by si to nechtěl přečist? Kdo by nechtěl sledovat jeho dobrodružství při pálení čarodějnic?

Jako poslední je tady pak autorovo psaní samotné. To mi místy zvedalo obočí, ale i přes některé momenty, kdy jsem musela větu číst několikrát, musím říct, že se Daniel Tučka ví, jak se slovy pracovat. Většinou. Protože „Psům chlupy,“ prostě není věta. Daniel si totiž libuje ve střídání souvětí a krátkých úderných vět, bohužel ne vždy je schopen těmi krátkými větami způsobit dramatický úder. Místy jde  spíše o pokus způsobit infarkt čtenáři. Někdy to funguje, mnohem častěji jsem však seděla a snažila se přijít na to, co se tím autor pokoušel říct. Drama se dá vytvoři i jinak než tečkou. Za. Každým. Slovem.

Danil Tučka – Umrlčí tanec. Straky na vrbě, 2012.