Tajemství slavného rukopisu

Vesaliovo tajemství, jehož autorem je Jordi Llobregat, mě hned upoutalo především svým názvem. Po přečtení anotace pak bylo jasné, že ho prostě musím mít. Vzhledem k tomu, že jsem autora vůbec neznala, protože u nás jde o jeho prvotinu, mohla jsem ke čtení přistoupit s čistou myslí, bez jakýchkoli očekávání a bez ovlivnění názory ostatních.

„Vivitur ingenio, caetera mortis erunt. – Člověk může žít věčně díky své vynalézavosti.“

Děj se odehrává ve Španělsku v roce 1888, autor čtenáře provází několika dny před slavnostním zahájením světové výstavy. Právě v těchto dnech se na různých místech objevují zohavené mrtvoly mladých dívek. Ačkoli se podstatnou část knihy může zdá, že světová výstava nehraje v příběhu žádnou roli, nenechte se ošálit a nevěřte tomu.

„Barcelona byla město zázraků, ale nepřipraveným dokázala ukázat i krutější tvář.“

V celém díle jsou dominantní zejména tři postavy. První z nich je Daniel Amat, který před sedmi lety za poněkud záhadných okolností přijel z Barcelony do Oxfordu, studoval na tamní univerzitě, před pár měsíci složil zkoušky a nyní mu nabídli místo na katedře klasických jazyků. Zdá se, že má budoucnost, po které dříve tolik toužil: žije úplně nový život, má snoubenku a prestižní místo profesora. Možná, že o všechno může rychle přijít. Nastává čas zásadních rozhodnutí. Stačí k tomu jediná zpráva o poměrně záhadné smrti Danielova otce, který svůj život zasvětil medicíně. Kvůli pohřbu se Daniel vrací do Barcelony. Opravdu byla smrt jeho otce pouze nešťastnou náhodou?

Danielovým protikladem je Bernat Fleixa, novinář, který pracuje pro deník s názvem Barcelonský kurýr, momentálně se topí v dluzích, pije, sází na dostihy a hraje karty. V deníku nemá příliš pevné postavení, hrozí mu, že ho vymění za schopnějšího novináře, takže by se mu opravdu hodilo napsat dobrou reportáž. Fleixa vytváří dojem zkrachovalé existence. Jenže pak se potká s Danielem Amatem…

Třetí postavou je Pau Gilbert – opravdu nadaný student posledního ročníku medicíny, budoucí chirurg, který je velmi odlišný od ostatních studentů. Mnohem odlišnější, než se na první pohled může zdát. Své schopnosti vnímá jako dar a způsob, jak sloužit druhým lidem bez jakýchkoli rozdílů, protože tváří v tvář smrti si jsou všichni rovni. Pau má velké množství praktických znalostí, ty však nemohl získat pouze na fakultě…

„Někdy jedni získají to, co druzí ztrácejí…“

Autorovi se dle mého názoru podařilo vytvořit tři velmi zajímavé postavy, jejichž osudy se navzájem propojí, když začnou pátrat po vrahovi záhadně zavražděných dívek. A věřte, že jde opravdu o zajímavou spolupráci plnou tajemství, zrady a napětí. Jedno překvapení vzápětí vystřídá další, jedna zápletka navazuje na druhou. Když máte pocit, že teď už se nic víc zkomplikovat nemůže, Jordi Llobregat vás rychle vyvede z omylu.

Samotný název napovídá, že příběh bude souviset s medicínou a lékařským prostředím. Objevuje se v něm také řada lékařských výrazů, což může být výhodou i nevýhodou. Já se medicíně nijak nevěnuji a rozhodně nemůžu říct, že by neznalost výrazů a spojitostí byla nějakou překážkou při čtení – naopak jsem se dozvěděla řadu nových věcí. Na druhou stranu, pokud bych medicíně rozuměla o něco více, pravděpodobně bych si také příběh dokázala ještě více užít.

Ke zhodnocení Vesaliova tajemství ho musím rozdělit na třetiny: první dvě třetiny mají v sobě opravdu veliký potenciál, nechybí detektivní zápletka, příběh je chytlavý, zajímavý, veškeré pátraní třech výše zmíněných postav mě dokázalo zaujmout. Stylem mi tato část připomínala tvorbu Dana Browna a ať jsou názory na tohoto autora jakékoli, já mám jeho styl ráda, takže první dvě třetiny byly mým šálkem čaje a s napětím jsem se pustila do poslední třetiny. Ta mě ovšem trochu zklamala, na můj vkus už byla příliš překombinovaná, občas se událo moc náhod najednou a místy jsem měla pocit, že z detektivky se stává spíše fantasy: poslední třetinu Vesaliova tajmeství bych přirovnala spíše ke světu, který ve svých knihách vytváří Neil Geiman – na tom by nebylo nic špatného, ale vzhledem k předchozím částem příběhu se mi do něj tento svět příliš nehodí. Po tak vydařeném začátku jsem nečekala tak nereálný konec, bohužel tedy musím říct, že vysoký potenciál z předchozí části v závěru autor nedokázal úplně využít, ten mohl být o něco lépe propracovaný. I přes tuto výtku se však autorovi podařilo vytvořit dílo, které jako celek rozhodně není špatné a čtení vás určitě bude bavit.

Ukázka:

Ranní radost se vytratila. Nečekaná nabídka práce a jeho blížící se svatba jako by patřily do života někoho jiného. Zadíval se na malou obálku ležící na psacím stole. „Jak je to možné? Po takové době?“ Bezděčným pohybem posledních sedmi let si sáhl rukou na šíji. Bříšky prstů přejel po zatvrdlých jizvách, které mu oheň navždycky vypálil do kůže. Ty hrboly mrtvého masa mu stále připomínaly minulost. Málem se rozesmál. Byl vážně naivní, když si myslel, že jednou na všechno zapomene. Teď stačil jediný telegram, jeho naděje rozbil na padrť.

Zvedl se ze židle. Sáhl po obálce a roztrhl ji. Uvnitř byl růžový papír přehnutý na polovinu. Třesoucími se prsty ho rozevřel. Oči klouzaly po drobném písmu, aniž četly, teprve po chvíli se mu podařilo se uklidnit a zaostřit.

A sedm let zmizelo jako mávnutím proutku.

Svěsil ruku, v níž telegram svíral, a zůstal stát proti oknu. Před ním pod tmavým vytrvalým deštěm mizely travnaté plochy koleje. Po tolika letech ho našli. Věděl, že se to dřív nebo později může stát, ale doufal, že k tomu nedojde. V duchu se ptal, jestli by měl cítit bolest nebo smutek, ale měl jenom vztek a špatné svědomí. Zavřel oči a opřel se čelem o sklo. Pokusil se ovládnout rostoucí úzkost. Stiskl čelisti a napjal všechny svaly. Starou jizvou projela bolest jako švihnutí biče.

Jordi Llobregat – Vesaliovo tajemství. Host, 2016.