Svět knížek a idejí

V poslední době jsem si oblíbila společenské romány – zejména ty od nakladatelství Host. Není tomu tak dávno, co vyšla kniha Ve světle toho, co víme. Jejím autorem je Zia Haider Rahman, který pochází z Bangladéše a ještě v dětství společně se svými rodiči emigroval do Velké Británie. Jde o velmi inteligentního a vzdělaného muže, ale to sami pochopíte, jakmile se do knihy začtete. Jeho příběh je zčásti autobiografický, protože vypráví jednak o sobě a svém životě, ale také o svém kamarádu Zafarovi. Respektive především o Zafarovi, ale do jeho dějové linky zaplétá i své vlastní vyprávění.

„Do všeho, co děláme, vnášíme sami sebe. A svoje příběhy.”

Celý příběh (svůj i Zafarův) předkládá sám Zia. Oba muži nemají příliš společného, přesto se však stali poměrně dobrými přáteli. Zia pochází z Pákistánu, Zafar z Bangladéše. Největší rozdíl mezi nimi je, že pocházejí z různých společenských tříd. Zia patří do velmi privilegované rodiny s rozsáhlým majetkem. Zafar je exulant, uprchlík – pokud neutekl přímo před válkou, utekl kvůli ní. A utekl před svou krví. Hnala ho touha najít domov ve světě, který je plný knih a myšlenek. Ve světě, ve kterém otázky nezůstávají dlouho bez odpovědí.

„Pro většinu lidí jsou možnosti jejich volby dané jejich omezením, ale pro bohaté je jejich omezení dané volbou, kterou učiní.”

Oba muži se roku 1987 potkali na Oxfordu, kde studovali matematiku. Následně se však jejich cesty rozdělily. Zafar úspěšně ukončil své studium o rok dříve než Zia a odešel na Harvard studovat práva, Zia pokračoval na Oxfordu ve studiu ekonomie a aplikované matematiky. Jak však jednotlivé roky plynuly, nadešel den, kdy se Zafar objevil na prahu Ziaových dveří (rok 2008). A to zrovna v době, kdy Zia nebyl se svým životem příliš spokojený. Jeho životní rozhodnutí ho totiž přivedla do manželství bez lásky a bez dětí, navíc má i problémy v práci, protože finanční trhy prochází jednou z nejrozsáhlejších krizí. Zia celý svůj život pracoval v oblasti financí a jeho specialitou jsou zejména pohyby směnného kurzu. Profesně byl velmi úspěšný, teď se však dostává do velkých problémů a zdá se, že jeho firma ho prostě obětuje. Není tedy divu, že rád rozdmýchá uhlíky starého přátelství. A Zafar ho přivádí na úplně jiné myšlenky. Rád by zase získal kontrolu nad svým životem. Zjevení Zafara pro něj nejprve bylo úlevou i rozptýlením, později zjistil, že znamenalo ještě mnohem víc.

„Jestliže za přátelství něčím platíme, tak možná tím, že v sobě vždycky nese břímě viny.”

Autor vzpomíná na to, co se svým kamarádem Zafarem prožil a na to, co mu o sobě Zafar vyprávěl. Dozvíte se spoustu informací o zemích, které většině z nás nejsou příliš blízké: o Afgánistánu, Bangladéši či Pákistánu. O jejich kultuře a dějinách. Ve světle toho, co víme je inteligentní společenský román, ve kterém nahlédnete do světa, jenž vám bude tak vzdálený a zároveň tak blízký. Líbí se mi, jakým způsobem je kniha zpracována – nechybí různé přílohy, dodatky či poznámky. Velmi mě zaujala diskuze o mapách: věděli jste, že většina map zobrazuje svět ve špatných parametrech? Grónsko často bývá větší než Afrika, přitom by se do ní ve skutečnosti vešlo čtrnáctkrát. A takovýchto zajímavých postřehů je tu plno. Víte třeba, co říká Gödelův teorém?

„V každém daném systému existují tvrzení, která jsou pravdivá, ale jejich pravdivost nelze dokázat.”

Velkou pozornost autor věnoval zejména otázkám života a jeho smyslu. Celá kniha je takovou lekcí ekonomie, matematiky, filozofie, religionistiky, práva, zeměpisu, dějepisu a politologie. Myslím, že tohle je její výhoda a zároveň nevýhoda. Pokud většině z těchto oblastí nerozumíte, tak se do knihy vůbec nepouštějte, protože budete znechuceni a otráveni a po několika stránkách ji odložíte. Pokud vás však zejména ekonomie, politologie a religionistika alespoň trochu přitahují, mohli byste být spokojeni. Rozhodně je to náročnější čtení – běžně čtu knihy na jeden zátah, ale tuhle jsem si musela rozkouskovat do několika dní, abych si čtení užila.

„Bereme spoustu věcí jako samozřejmost, protože je berou jako samozřejmost ostatní.”

Nebudu vám lhát. Tento román je poměrně rozsáhlý, přece jen má téměř šest set stránek, takže ne všechny pasáže, které obsahuje, vás budou bavit. Je to prostě dílo, které nesedne každému. Příběh je plný odboček, podrobných analýz a rozvleklých úvah. Zkrátka některá místa byste mohli přeskočit a stejně byste o nic zásadního nepřišli. I já jsem potkala pár odstavců, které jsem měla chuť vynechat. Jenže co kdybych přišla o něco důležitého? Raději jsem zvolila jiné řešení a brala knihu do ruky pouze tehdy, když jsem měla opravdu chuť na Zafarův příběh a čistou hlavu. Pak jsem si čtení užívala plnými doušky.

Pokud si chcete přečíst kvalitní společenský román, ze kterého se můžete poučit ve spoustě oblastí, tak tento vám mohu s čistým svědomím doporučit.

Ukázka:

Onoho dne v roce 2008, kdy se Zafar ukázal u mých dveří, zůstal na okamžik nehybně stát na prahu a čekal, až ho pustím dál. Zablýsklo se mu v očích a já jsem pochopil, že to tu poznává. Od jeho poslední návštěvy uplynulo už skoro deset let. Dům se moc nezměnil. Zeptal se mě, jestli jsem už opravil tu nohu od otomanu v pracovně. Rozesmál jsem se. Jeden roh otomanu byl pořád ještě podepřený štosem knih.

Máš tu nohu?

Je pořád pod psacím stolem, odpověděl jsem.

Já to spravím – ale dneska ne. Potřebuju se vyspat.

Ten první den spal až do pozdního odpoledne a potom se dlouho koupal. Hladce oholený a oblečný do županu jedl u stolu v kuchyni omeletu se šunkou a houbami, kterou jsem mu připravil. Zapíjel ji kávou a pomerančovým džusem. Jedl pomalu, skoro opatrně. Pořád se zdál na svůj věk starší, i když proti tomu, jak vypadal ráno, když se objevil na našem prahu, o něco omládl. Od očí se mu rozbíhaly vrásky a tváře mu na čelisti visely jako vytahané brašny na sedle starého koně. Divil jsem se, co se během jednoho desetiletí muselo přihodit v životě člověka, kterého jsem kdysi znal, že vypadá tak vyčerpaně. Když dojedl, uložil vidličku a nůž svorně na talíř, odsunul ho a pustil se do vypravování.

Ve světle toho, co víme – Zia Haider Rahman. Host, 2017.