Před několika dny se na našem knižním trhu objevil rozsáhlý román Erika Valeura nazvaný Sedmé dítě. Okamžitě jsem po knize sáhla. Zaujalo mě, že získala spoustu literárních ocenění. A pak mě dostala anotace. Takové dílo jsem si zkrátka nemohla nechat ujít.

Hlavní pointou je jedna obrovská aféra. Kongslundská aféra. Kongslund je adopční kojenecký ústav v Dánsku. Právě zde tráví první chvíle života všechna miminka, kterých se jejich vlastní rodiče vzdali. Zkrátka je nechtěli a rozhodli se přenechat je k adopci. Zejména v 60. letech 20. století vypukl obrovský boom, kdy tisíce mladých svobodných matek opouštěly své čerstvě narozené děti a nechávaly je cizím rodinám. A právě do této doby sahají kořeny Kongslundské aféry, která se plně rozjela v roce 2008. Jsou do ní zapleteni i známí politici, vrcholní představitelé a zástupci médií, což celou situaci ještě zhoršuje.

„Ten, kdo se neodváží zabít, když na to přijde, bude zničen.”

Vše odstartoval jeden jediný dopis, který byl doručen 5. května 2008 na Národní ministerstvo. Adresátem byl Orla Berntsen, vedoucí štábu Národního ministerstva. Teď se asi ptáte, co tento osudný dopis vlastně obsahoval? Hned několik zvláštních věcí. Dětské ponožky. Článek z roku 1961 o tom, že sedm malých trpaslíků (pět chlapců a dvě dívky) je připraveno najít nový domov, včetně fotografie. Orla si okamžitě uvědomí, že ten dům, kde byla fotografie pořízena, dobře zná. Sám zde totiž několik let strávil, jenže tohle je jeho životní tajemství… A to stále není vše, protože dopis ještě obsahoval adopční formulář s předvyplněným jménem: John Bjergstrand. Jenže kdo je John Bjergstrand? Možná právě jedno z dětí, jeden ze sedmi malých trpaslíků…

„V životě se stává, že člověk vidí něco, co nechápe, a nemá, s kým by se o to podělil.”

Právě tento dopis rozjel obrovské pátrání po identitě sedmi malých dětí narozených v roce 1961, které byly umístěny do Kongslundu. A právě v rámci pátrání se objevují náznaky toho, že Kongslund možná nikdy nebyl tak „čistý”, jak se zdálo. Skutečně v minulosti docházelo k tajným adopcím dětí s cílem naprosto utajit identitu biologických rodičů, aby bylo zabráněno obrovským skandálům? A byly zničeny všechny stopy? Myslím, že už teď si dokážete představit, jak velký dopad by takové počínání mělo. A určitě je vám také jasné, že objasnění tohoto případu s obrovským politickým dopadem se stalo honbou za senzací pro některé novináře…

„V životě každého člověka existují temné kapitoly, ale pravda by se měla dát dohledat.”

Oceňuji motiv, na kterém je celý příběh vystaven. Tajemství zasazené v minulosti, pátrání po jednotlivých dětech a pak také snaha získat velmi dobře utajené informace o jejich biologických rodičích. Skvěle jsou zde vylíčeny emoce jako žal, strach i nespoutaný vztek – třeba ve chvíli, kdy se člověk dozví, že lidé, kteří ho vychovávali, vlastně nejsou pravými biologickými rodiči. Autor jednotlivé osudy pěkně propletl a čtenář tak nakukuje do života hned několika osob – jen těžko byste zde našli pouze jednu hlavní postavu.

Také se mi líbí hra, kterou autor se svými čtenáři rozehrál. Postupně dochází k odhalení některých tajemství (věřte, že každé ze sedmi dětí má co skrývat), ale prostřednictvím několika postav vám autor bude v jednom kuse lhát. Jenže vy to prostě nepoznáte a vše pochopíte v podstatě až na samotném konci, na posledních šedesáti stránkách. Do té doby bude vaším cílem zjistit, kde je ukrytá skutečná pravda a které z postav moc dobře ví, co se tehdy vlastně stalo?

„Lež je iluze. Hluboko uvnitř člověk vždycky zná pravdu.”

K celému příběhu mám však také jednu výtku. Nemám nic proti rozsáhlejším dílům. Naopak jsem toho názoru, že čím více stran kniha má, tím lépe, protože si ji budu moci užívat delší dobu. Vyprávění Erika Valeura se odehrává na téměř osm set padesáti stránkách. Bohužel však obsahuje i pasáže, u kterých jsem se nudila. Některé úryvky byly příliš popisné a v celé knize bylo spousta informací, bez kterých by se čtenář zkrátka obešel. Z mého pohledu by knize prospělo, pokud by byla minimálně o sto stran kratší. Autor by se tak vyvaroval několika hluchých míst.

Sedmé dítě doporučuji všem, kteří dokáží ocenit rozsáhlejší díla a mají chuť se na delší dobu ponořit do příběhu, ve kterém je velmi dobře ukryté obrovské tajemství: životní dráha jednoho vraha.

Ukázka:

Byl zázrak, že Knud Tåsing pořád smí psát reportáže do celostátních novin, i když byly tak malé, pomyslel si Orla. Kdyby novinářova minulost nebyla tak věhlasná, napsal by své poslední slovo toho dne, kdy jeho sláva popraskala – a to bylo téměř před deseti lety.

„No, Berntsene…” hlas ve sluchátku byl teď lehce škádlivý, „máte pravdu. Starý vlčák čuchá, když ne velký příběh, tak aspoň pěkně voňavou kost jisté kvality. Klidně to přiznám – v tomhle důvěrném kroužku. A teď vy. Myslím, že jste dostal stejný dopis.”

„Ano,” přitakal Orla. Klidně se mohl rovnou přiznat. Ve sluchátku se rozhostilo ticho. Novinář vyčkával. „Ale”, dodal vedoucí štábu. „Netuším, co to znamená.”

„Takže jste taky dostal… Pár ponožek… a ten divný formulář?”

„Ano,” zopakoval. 

„John Bjergstrand? Kdo je to?”

Krátké odfrknutí. „Netuším.”

„Mám se vás ptát, kdo jsou ty děti? Nebo co to celé znamená?”

„Ne. Nemám nejmenší tušení.” Teď přece jen zalhal.

Sedmé dítě – Erik Valeur. Omega, 2017.