Příznivci českých autorů určitě znají spisovatelku Petru Klabouchovou. I já mám ráda její vytříbený styl psaní, proto jsem se moc těšila na novinku Duch Pankráce. A rovnou vám mohu prozradit, že mi naprosto vyrazila dech!

Děj příběhu se odehrává ve 40. let 20. století – v pankrácké věznici – tzn. v místě, kde vězni čekali na svůj poslední den. Jen těžko si dovedeme představit, co člověk prožívá ve chvíli, kdy ví, že jeho čas se krátí. Jenže zatímco někteří byli popraveni do několika hodin, jiní čekali na svou smrt v komplikovaném duševním rozpoložení i dlouhé měsíce. Petra Klabouchová se vám pokusí na příběhu Anny a Roberta, dvou vězňů odsouzených ke smrti, přiblížit, co prožívali. Anna a Robert se nikdy nesetkali, přesto k sobě měli blízko – díky papíru, tužce a pořádné dávce odvahy. Přes chodbaře si posílali motáky, na kterých si předávali střípky ze svých životů, střípky sebe samých.

Mám ráda příběhy s reálným námětem. Tohle je přesně ten případ, protože autorka našla inspiraci v motákách psaných v celách smrti. Tzn. osudy svých postav poskládala ze skutečných dopisů a vzkazů napsaných v celách smrti pankrácké sekyrárny. A oživila tak vzpomínky, přání, touhy, sny atd. těch, kteří prožívali těžké životní chvíle. Jejich slova se dnes stávají svědectvím síly a odvahy. Všechny postavy, které v románu vystupují, jsou reálné – oddělením smrti skutečně prošly nebo s ním byly nějakým způsobem spojené.

Nebudu vám lhát, jde o poměrně náročné čtení – vzhledem k tématu. Když si člověk uvědomí, že popisy postupů z oddělení smrti, postupů poprav i popisy každodenního fungování jsou založeny na realitě, běhá mu mráz po zádech. Jde o příběh s jedinečnou atmosférou, kterou mohu jen těžko specifikovat. Ale měla jsem pocit, jako bych sama byla na místě a na vlastní oči sledovala, jak to v pankrácké věznici chodí. Samozřejmě se mi moc líbí originální námět – klobouk dolů před autorkou, čím vším se zabývá. Co všechno dokáže zpracovat, co všechno zjistila. Jejímu stylu psaní nemohou nic vytknout. Vše působí promyšleně, strašlivé události jsou vylíčené tak, že je nebudete moci dostat z hlavy.

Dojem z příběhu navíc umocňuje, že Petra Klabouchová v doslovu prozrazuje, kterými konkrétními jedinci jsou osudy postav inspirované. Třeba Robert a Anna: ve skutečnosti šlo o sečtělého sportovce a absolventa právnické fakulty Richarda Máchu a vídeňskou operetní zpěvačku s česko-německými kořeny Marianne Golz. Oba v cele čekali na svou popravu a díky tajné korespondenci je pojil platonický vztah. Richard byl popraven v dubnu roku 1944. Marianne ukončila svůj život sama v říjnu 1943 – těsně před svou popravou v přípravné cele spáchala sebevraždu. Dodnes není jasné, jak se dostala k jedu…

Přečtěte si příběh o lidech, kteří prožili mnoho ošklivého, ale ani tak se nenechali zlomit. Byť za to nakonec zaplatili nejvyšší možnou cenu. Připomeňme si osudy hrdinů, kteří však za hrdinské činny nebyli odměněni, ale potrestáni. Je to smutné, děsivé, depresivní, bolavé, ale po literární stránce skvostné.

Ukázka: 

Brno. 1942. Je jaro. Vzduch voní květy šeříku, sny a mládím. Tam venku, tady všechno přebije pach potu a krve. Silou mu zkroutí obě ruce za hlavou, až se skoro trhají z kloubů, protáhnou je skrz kovovou konstrukci postele a pak tam někde za ní, kolem jeho zápěstí a omlácených trubek pelesti, bolestně zacvaknou ocelová pouta. Bosé nohy zčernalé ranami mu mezitím na druhé straně rozvrzaného lůžka další z bachařů připoutá k ledovému kovu řetězy.
Snaží se otevřít oči. Vidět. Vidět je. Vidět sebe. Vidět smrt, až si pro něj konečně přijde. Nechce chcípnout jako slepé kotě. Z posledních sil bojuje s oteklými víčky a řasami slepenými zaschlou krví aspoň o skulinku světla. Má ji mít! Přímo nad ním se na stropě rozzáří žárovka žhnoucí jako světlomet. Škubne hlavou ke straně. Víc se pohnout nemůže, natažený na skřipec, vpletený do té zatracené postele jako uschlý motýl připíchnutý v muzejní sbírce za sklem. Prudká bolest mu projede z očních bulv až do mozku, provrtá hlavu a konečně vypne svět kolem.
Všude mají vězni pouta. Ruce spoutané za zády nebo ve dvojici s dalším odsouzeným. Někde tě přivážou řetězem k ocelovému kruhu ve zdi jako dobytek. To hlavně když je bombardují. Abys nemohl vzít roha, kdyby věznice dostala přímý zásah. Chcípnou tu oni, chcípneš i ty. Válka nikdy nebyla spravedlivá a smrtka bere každého, té je to jedno.
To všechno už Robert za těch pár měsíců zná. Ale tady, v Kounicových kolejích v Brně, tady je všechno jiné.
Lidi tu poutají k postelím vleže, mezi rámy kovových lůžek. Hodiny, dny, týdny. Už dávno necítí ruce, nohy ani Boha. Třikrát denně ho rozvážou, dostane nažrat, zkažená šlichta mu teče po prstech bez citu a on je olizuje jako pes, slintá, hlady by se nejradši zakousl do vlastních rukou a rval a rval, aspoň jediné sousto masa, kůže a kostí. A pak zpátky do želez. Kálí pod sebe i na sebe, žárovka mu ve dne v noci vypaluje díru do mozku. Tady jsi jen zvíře určené na porážku, a ono se z tebe pomalu stane. Vzteklé šílené zvíře. 

Duch Pankráce – Petra Klabouchová. Brno: Host, 2025. 

HOST-logo