Patříte mezi příznivce psychologických thrillerů? Pak si nenechte ujít knihu Sokyně, kterou napsal J. M. Dalgliesh. Možná jste už četli jeho sérii s detektivem Duncanem McAdamem, která mezi čtenáři nemá vůbec špatné ohlasy. Pokud zmíněnou sérii neznáte, můžete se nejprve pustit do Sokyně.

Hlavní hrdinka Sophie Beckettová má vše, co si kdy mohla přát. Skvělého manžela, dvě zdravé děti – syna a dceru, úspěšnou kariéru v médiích a krásný dům uprostřed Londýna. Ale nenechte se zmást: její život není tak pohodový, jak by se na první pohled mohlo zdát. Má mnoho starostí, momentálně ji asi nejvíce trápí problémy její dvanáctileté dcery Katie. Prochází náročnou pubertou a dělá věci, které by jí ani neměly přijít na mysl (ve škole třeba zapálila skříňku spolužačce). Sophie si s dcerou neví rady. Katie navštěvuje jednu z nejlepších soukromých škol ve městě a vůbec si této možnosti neváží. Naopak… Podle Sohpie kráčí Katie vstříc své vlastní zkáze! Nakonec vše zajde tak daleko, že je Katie ze školy vyloučena. Sophie s manželem hledají řešení celé situace a rozhodnou se pro ni najmout soukromou učitelku – volba padne na pohlednou Deannu. Deanna má skvělé reference, měla by si tedy s Katie poradit. A skutečně se zdá, že manželé udělali dobře: Katie má se svou učitelkou mnohem lepší vztah než s vlastní matkou! Což ovšem Sohpii vůbec nenechává chladnou…

„Opravdu mám pocit, že ji ztrácím. Jako bych v něčem selhala.“

Udělala Sohpie chybu, když dovolila Deanně navázat vztah s Katie? Vždyť chtěla jen zachránit její budoucnost. Vypadá to však, že ve skutečnosti dala všanc budoucnost celé rodiny!

Musím říct, že kniha Sokyně mě velmi mile překvapila. Podobné příběhy píší i mé oblíbené autorky jako Freida McFadden či Shari Lapena. Když jsem se pouštěla do čtení, nečekala jsem, že vyprávění nebudu chtít odložit. Kde jsou ty časy, kdy jsem mohla s knihou v ruce strávit rovnou několik hodin bez přerušení? Pro knihomola není nic horšího, než odkládat tak dobře rozjetý thriller!

J. M. Dalgliesh sází na poutavý prolog, kterým si hned získal mou plnou pozornost. Pokud má autor cit pro psaní (nebo prostě jen štěstí?) stačí k tomu i jedna či dvě věty.

„Z domova mé rodiny se stalo místo vraždy. Jak jsem probůh mohla všechno tak zpackat, že jsem skončila tady?“ 

Hned tedy víte, že dojde k nejhoršímu. Teď už zbývá jen zjistit, co takové události předcházelo! Určitě je znát, že autor už na svém kontě několik příběhů má. Dobře ví, co na čtenáře platí. Vytvořil zajímavou rodinu a do svého vyprávění zapojil přetvářku, lži a tajemství. Ačkoli tato témata vám možná budou znít jako klišé, dohromady skvěle fungují. Což se potvrdilo i tady.

Skvěle autor pracuje i s postavami. Není možné si od nich držet odstup, do příběhu vstoupíte společně s nimi a budete zainteresovaní v jejich jednání. Já jsem občas nevěřícně kroutila hlavou nad naivitou některých z nich… Ale právě díky tomu jsem byla v příběhu naprosto ponořená. Dokonale promyšlená je samozřejmě i zápletka a veškeré zvraty, k nimž postupně dochází. A atmosféra celého vyprávění? Těžko popsatelná, ale naprosto pohlcující. Dám vám jednu radu: dávejte pozor na to, co a kdo říká. Čtěte i mezi řádky, pak budete mít alespoň malou šanci odhalit, co vše se v rodině děje. Všichni členové totiž mají svou minulost, své slabosti a vedou své malé i větší bitvy, které se jim už nějakou dobu nedaří vyhrát…

Zkrátka pokud máte rádi psychologické thrillery, ve kterých většinu času nevíte, na čem jste, rozhodně knihu Sokyně doporučuji. A jakmile budu mít trochu volného času, pustím se i do autorovy předchozí tvorby. Hádám, že se mám na co těšit!

Ukázka:  

Rozhlížím se po hale. Zrcadlo je rozbité na kusy, střepy dlouhé jako moje předloktí se mísí s drobnějšími úlomky, z nichž každý je ostrý jako řeznický nůž. Pořezané ruce mě bolí jako blázen. Na zdech schodiště jsou krvavé cákance, které stékají dolů a na styku ochranných lišt s podlahou vytvářejí loužičky. Stále cítím v ústech kovovou chuť krve. Pravé oko mi dál otéká a za chvíli se zavře úplně. Celou pravou stranu obličeje mám strnulou a dolní ret kousek od středu rozseknutý. I mluvení mě bolí.
Na druhou stranu tu už nezůstal nikdo, s kým bych mluvit mohla.
Jemně a bolestivě si prohmatávám konečky prstů obličej. Levou stranu mám v jednom ohni, ale krvácení už trochu ustalo.
Musím však dělat pomalé pohyby, jinak se rána zase otevře. Vím, že bych měla jít do nemocnice, jenže tam by se mě na všechno moc vyptávali.
Schody do sklepa zahaluje temnota. Já ovšem vím, co v těch stínech leží, a nechci to vidět znovu. Opřu se o zeď, abych popadla dech, vytáhnu složenou obálku, kterou těch posledních pár týdnů nosím v zadní kapse, a upřeně hledím na ručně psanou adresu. Ten rukopis znám, ale zatím jsem se neodvážila obálku otevřít.
Asi bych měla. Protože jestli někdy existovala vhodná doba postavit se k minulosti čelem, pak je to právě teď. Přejedu palcem po chlopni, nechám obálku spadnout na zem a rozložím jediný list papíru.

Sokyně – J. M. Dalgliesh. Praha: Cosmopolis, 2026.