Letní prázdniny a s nimi i čas dovolených se pomalu blíží ke konci. Pokud však patříte k těm šťastlivcům, kteří mají ještě volno před sebou, mohl by se vám hodit tip na nějaké to čtení. Co třeba román pro ženy? V nakladatelství Jota nedávna vyšla novinka Představa o tobě, jejíž autorkou je Robinne Lee.

Nejspíš tušíte, že v tomto příběhu hraje hlavní roli láska. Zamilovat se do sebe mohou různí lidé. Třeba devětatřicetiletá rozvedená majitelka galerie, která vychovává dospívající dceru, a dvacetiletý hudebník – člen světoznámé kapely. Zarazilo vás něco na předchozí větě? Předpokládám, že ano: věk hlavních hrdinů. Tak je totiž naše společnost nastavena. Tak nějak se domníváme, že partneři (respektive milenci) by měli být podobně staří. Stává se, že muž je o mnoho let starší než žena – to myslím společnost ještě toleruje. Ale co když je to opačně? Co když se žena zamiluje do mnohem mladšího muže? Taková žena se stává terčem (v lepším případě jen) slovních útoků. Protože tohle přece není normální, že ano?

V podobné situaci se nachází i Solène a Hayes. Ač se snaží své sympatie držet v tajnosti, jejich utajované schůzky a rozvíjející se vztah nakonec vyplují na povrch. Jaká bouře se kolem nich přežene? Ustojí jejich láska vše, čemu budou muset čelit? A jak se celá situace podepíše na vztazích s jejich blízkými? Hlavní hrdiny čeká obtížné rozhodování: čemu dají přednost? Svému štěstí? Nebo dodržení jakýchsi společenských konvencí?

Po dlouhé době jsem měla v ruce román, který mě většinu času nutil k zamyšlení. Autorka dokonale vylíčila vývoj vztahu mezi starší ženou a mladším mužem – včetně všech problémů, které oba musí řešit a které jim komplikují život. Přemýšlela jsem, jak bych se asi zachovala v podobné situaci já? Proč společnost nedopřeje lidem štěstí jen proto, že je dělí vyšší věkový rozdíl? Jaký věkový rozdíl je mezi partnery vlastně „normální“? Co ono „normální“ vůbec znamená? A kdo to určuje? Samé otázky…

Myslím, že názory čtenářů na hlavní hrdiny se budou hodně lišit. Chovají se rozumně? Odpověď podle mě bude záviset na tom, jak moc se do nich dokážete vžít. A jak moc s nimi dokážete soucítit. Proč by každý z nás nemohl poslechnout své srdce?  Každý má přece právo být šťastný! A co je komu do toho, koho má dotyčný po svém boku?

Musím autorku pochválit za závěr příběhu: některým možná vyrazí dech, jiní ho budou očekávat. Podle mě se zakončením podařilo autorce vtisknout celé knize punc reálnosti. Přesně takto může podobný vztah skončit i v reálném životě. Ale také úplně jinak!

Podle mě kniha rozhodně stojí za přečtení. V mnohém se liší od ostatních románů pro ženy: autorka dokázala téma, které zvolila, skvěle a výstižně zpracovat. Nechybí peprné dialogy, nádech erotiky, jiskření mezi hlavními hrdiny, láska, rozpor mezi volbou rozumem a citem (a vůbec rozpolcené pocity), důležité životní volby, důraz na zodpovědnost a výstižně popsané pocity ženy, která je zároveň matkou a milenkou. Která z rolí je důležitější? A proč by vlastně jedna měla být důležitější? A jsme zpět u již zmíněných očekávání společnosti…

Tento hořkosladký příběh vám ukáže, že život zkrátka není žádná pohádka, tak si ho nenechte ujít!

Ukázka:

„So-lène,“ zopakoval. „To se mi líbí. Je to francouzsky? Jsi Francouzka?“
„Moji rodiče jsou. Velmi.“
„So-lène.“ Přikývl. „Já jsem Hayes.“
„Já vím, kdo jsi.“
„Ano. To se mi líbí.“ Pousmál se, levá strana úst se mu v koutku zvedla a vytvořila krásné dolíčky. Ústa měl na svůj obličej příliš velká, široká a bezelstná. Ale měl dolíčky a to, co mohlo vypadat arogantně, působilo roztomile. „Bavíš se?“
„Ano, děkuju.“
„To je dobře.“ Stál tam s úsměvem, ruce složené na široké hrudi. Dělal to, co někdy vysocí muži dělají – stál rozkročeně, aby se přiblížil k úrovni mých očí. „Líbil se ti koncert?“
„Bylo to… zábavné.“
Jeho úsměv se rozšířil. „Nelíbilo se ti to.“
„Bylo to překvapivě hlasité,“ zasmála jsem se.
„Nikdo tě nevaroval? Tak to mě mrzí, Solène.“
Na tom, jak neustále vyslovoval mé jméno, něco bylo: chraplavý hlas, upřený pohled, jeho výslovnost. Připadalo mi to… intimní.
„Varovali mě, ale zjevně ne dost. Tvoje fanynky jsou…“
„Nadšený.“
„To je jedna z možností, jak to popsat.“
Zasmál se a zaklonil hlavu. Měl nádhernou křivku čelisti. „Je to divoká banda. Příště ti dáme sluchátka.“
„Příště?“
„Vždycky je nějaký příště.“ Řekl to s vážnou tváří, ale něco na tom mě zarazilo.
„Kolik je ti let, Hayesi?“
„Dvacet.“
„Dvacet,“ zopakovala jsem a dopila zbytek šampaňského. Jedním douškem. No, aspoň trochu lepší než devatenáct.

Představa o tobě – Robinne Lee. Brno: Jota, 2023.

logo_Jota