Dnes přináším tip na čtení pro všechny čtenáře, kteří mají rádi pohádkové fantasy. Kniha Chaloupka na muřích nožkách od Sophie Andersonové je sice primárně určena dětem od deseti let, ale líbit se bude i dospělým – jde totiž o jeden z příběhů, který vede k zamyšlení.

O čem autorka vypráví? O domě na muřích nožkách obehnaném lebkami zdobeným plotem. Několikrát do roka se během noci bez jakéhokoli varování zvedne a odkráčí jinam. Někdy ujde jen kousek, jindy i tisíce kilometrů. Vždy si však vybere osamělé místo bez dalších domů – zkrátka na okraji civilizace. Kdo v chaloupce bydlí? V neobyčejném domě samozřejmě nežije obyčejná rodinka, ale baba jaga, strážkyně Brány mezi tímhle a oním světem, se svou dvanáctiletou vnučkou Márinkou. Baba jaga rozmlouvá jazykem mrtvých se zemřelými a dopřává jim poslední krásný večer, kdy můžou vzpomínat a oslavovat svůj život, než projdou Bránou na druhou stranu – ke hvězdám. Márinka je její učnicí: musí dávat pozor a naučit se, jak na to, aby to jednou zvládla sama. Zatím však ve vyprovázeních mrtvých na onen svět příliš potěšení nenachází…

„Podle baby je mým údělem stát se příští strážkyní Brány, a až se tak stane, bude mým prvním úkolem provést na druhou stranu ji.“

Márinka se potkává spíše s mrtvými než s živými. Připadá si osamělá. Přála by si bydlet v obyčejném domě a setkávat se s živými lidmi. K chaloupce se normální lidé raději vůbec nepřibližují, o babě nekoluje nic pěkného. Lidé ji považují za odpornou čarodějnici a nahání jim strach. Nejspíš za to může její křivozubý úsměv, bradavicemi posetý nos a bílé vlasy vykukující pod šátkem posetým lebkami a květy. Přitom Márinka by si tolik přála být alespoň jeden večer ve společnosti živého člověka! Nechce se stát strážkyní Brány a strávit život loučením a vyprovázením zemřelých na jejich poslední cestu. Touží po přátelství, které by vydrželo déle než jednu noc.

„U srdce mě hřeje myšlenka, že i v mém životě by se jednoho krásného dne mohl jako blesk z čistého nebe zjevit někdo nebo něco, co ho navždycky změní.“

Márinka podlehne svým touhám a poprvé v životě se chystá vzdálit od chaloupky a prožít své vlastní dobrodružství (jinak se nesmí vzdálit za kostěný plot). Jenže ve chvílí, kdy si Márinka začíná plnit své sny, se chaloupka rozběhne pryč…

„Dokud zůstanu v tomhle domě, nebudu mít nikdy kontrolu nad vlastním životem, budoucností a osudem.“

Už v úvodu jsem naznačila, že příběh vede k zamyšlení. Márinka se cítí osamělá, protože živé lidi potkává jen výjimečně. Nemá kamarády, hrát si může akorát tak se svou kavkou. Jenže osamělý se člověk často cítí i ve chvíli, kdy je obklopen lidmi. Třeba když nezapadne do kolektivu a s ostatními si nerozumí. Občas je těžké najít svou spřízněnou duši. I o tom se Márinka přesvědčí.

Dále autorka připomíná důležitost svobodné volby. Márinka by se jednoho dne měla stát strážkyní Brány – měla by jít ve stopách své babičky, jenže takový život ji zatím vůbec nenaplňuje… Dokáže se Márinka vzepřít svému údělu? Nebo pochopí, že si musí vážit toho, co má?

„Některé věci jsou zkrátka tak, jak jsou, a my na tom nic nezměníme.“

Koloběh života, smíření (nejen se smrtí a ztrátou, kterou během života někdy pocítí každý z nás), těžkosti dospívání, poznávání sama sebe, tíha špatného svědomí, (ne)splněné sny, naděje, touhy… Vše se v knize objevuje. Příběh navíc doprovází krásné ilustrace. Občas mi obrázky v podobném stylu v knihách pro dospělé chybí. Není jich mnoho, přesto příjemně oživují (a dokonale vystihují) celé vyprávění.

Věděla jsem, že Chaloupka na muřích nožkách nebude obyčejnou pohádkou (respektive spíše jde o neobvyklou kombinaci pohádky, fantasy a románu). Ale musím konstatovat, že toho v sobě ukrývá mnohem více, než jsem čekala. Mladší čtenáři nejspíš ani nepochopí vše, na co autorka naráží. A v tom spočívá krása jejího příběhu – každý si z něj odnese něco jiného. Pokud rádi čtete mezi řádky, odhalujete nevyřčené a zamýšlíte se nad životem, pusťte se do čtení.

Ukázka:

„Ehm… to jsou lidské kosti?“ zeptá se s pohledem upřeným na hnát v mé ruce a rozličné kůstky vyčuhující ze zídky.
„Ano. Ne.“ Vyškrábu se na nohy a pokusím se mu zatarasit cestu, aby neviděl nejbližší, nade vší pochybnost lidskou lebku. „Chci říct, že nejsou pravé.“ Lež se mi zadrhne v krku a cítím, jak rudnu.
„Vypadají dost pravě.“ V koutcích mu pohrává úsměv. Netváří se nijak vyděšeně, spíš zvědavě.
„No jo, vlastně jsou.“ Položím stehenní kost na zídku. Ruce se mi třesou. Nechci ho vyplašit. „Myslela jsem tím, že nejsou nové.“
Mlčky povytáhne obočí.
„Jako že jsem nikoho nezabila.“
„Aha. To jsem si ani nemyslel.“ Očima přelétne plůtek a pokračuje k domu za ním. Ten je usazený na zemi s nohama zkříženýma pod sebou, takže vypadá jako docela obyčejný malý dřevěný srub. „Vy jste tu na prázdninách nebo tak něco?“
„Zrovna jsme se sem s babičkou přistěhovaly.“
„Tohohle domku jsem si nikdy předtím nevšiml. Jak se sem dostal?“
„Přišel.“

Chaloupka na muřích nožkách – Sophie Andersonová. Brno: Host, 2023. 

HOST-logo