Polštář, který splaskl

Kritici o této knize říkají, že je jako hořká čokoláda – zanechává plnou chuť dlouho po dočtení, a přitom je celkem nenápadná. Souhlasím. Polštář je prvotinou Cynthie D´Aprix Sweeneyové a snoubí se v něm dovednosti z jejího povolání – novinařina a psaní scénářů. Příběh odsýpá, má spád, má časové prostřihy na správných místech a umí skvostně pracovat s psychologií postav. A ještě nám jako bonus ukázala život po 11. září.

Ale i tak tu jde zdánlivě o hodně. O pořádný balík peněz, který dostane čtveřice sourozenců k vyplacení ze svěřeneckého fondu. Už brzy, za pár měsíců. Jen co nejmladší z nich dovrší čtyřicítku. A jak si můžete domyslet, každý má se svými penězi své plány. Splatit dluhy, zaplatit vysokou školu dcerám, vylepšit bydlení…

Autorka tuhle čtveřici nechala prožít dětství v celkem zámožné rodině v New Yorku, ale tu rebelskou povahu dala jen jednomu ze synů. Ostatní žijí tuctový život. Ve vysněném, ale hypotékou zatíženém domě, v bytě, kde v zimě musíte vystěhovat kuchyňský stůl na chodbu, abyste od okna nezmrzli… a v létě tam je zase promenáda holubů a krys a jedna z dcer je úspěšná, leč trochu v tuto dobu zapomenutá spisovatelka, která se snaží obnovit kariéru. Jenže ten jeden rebel dokázal zničit celý ten „polštář“ se kterým všichni počítali. A tak se rozjíždí velmi slibný příběh, na kterém si čtenář opravdu pochutná. Není šokující, není neuvěřitelný. Nejhladivější na něm je právě to, že vypráví věci právě tak, jak by se stát mohly. Doopravdy. Věříte jim.

A v každém jemně psychologicky rozpracovaném člověku je mnoho toho, co najdeme i sami v sobě, takže lze říci, že s každou z postav se můžete nějak ztotožnit. Ať už jde o životní sny, lásky, závazky, všední starosti nebo jen stejný pohled z okna. A možná vám v duši zůstane trvalá vzpomínka na kohokoliv.

Zamilujete se do literární postavy či její situace?

U mne to byla Stephanie, občasná přítelkyně toho, který celou zamotanou situaci spískal, snad občasná milenka s vytříbeným vkusem na bydlení, zálibou v samotě a s pevnou rukou, kterou si také takové bydlení a život dokázala vybudovat. Dozvíte se o propadu cen nemovitostí po 11. září, přijdete až velmi blízko k duši hasiče, který tam ztratil manželku, ale kromě traumatu si odnesl i jinou trvalou vzpomínku. Takhle zblízka vám tenhle příběh nikdo vyprávět nebude. Na to si musíte s touto knihou sednout do tichého koutku. Blízká mi byla také Bea svou opačnou povahou – víc zasněná, víc stíhaná osudem a možná ji ta role rodinného ošklivého káčátka nakonec vynese alespoň jeden malý happyend. Tolik by si to přece zasloužila!

Nahlédneme také do duše mužů. Ano, mužské postavy jsou v Polštáři opravdu typické a autorka si na nich parádně smlsla. V dobrém i zlém. Dokonce bych řekla, že ty špatné mužské vlastnosti tady vyjevila z úhlů pohledu, které nejsou ženám příliš blízké, a jemná čtenářka si má možnost říci: „Aha, tak takhle to je… to mě nikdy nenapadlo…“. Kromě samotného příběhu a velmi zajímavých dějových  linií vedlejších postav tu vedle sebe staví mužské a ženské osazenstvo tak, jak to ve skutečnosti je. A oběma nahlíží do jejich potřeb a úvah. A i když nenachází shodu a netlačí děj k nějakému uměle vykonstruovanému sladkému konci, budí ve čtenáři i přes všechny ty rozpory velmi jemný pocit, že věci takhle jsou, jak mají být.

Protože tak to vždycky je. Protože život nám ne vždy dá všechno. Někdy prostě ten svěřenecký fond našeho života někdo vychytrale vykrade pro sebe a nám nezůstane nic. Nebo něco přece jen ano?

Ukázka

„Ráno, západní Sedmdesátá šestá ulice. Bea seděla v předjitřním šeru, oběma dlaněmi svírala svůj oblíbený hrnek – ten, který dostala za odměnu, když onoho osamělého roku během jedné rozhlasové nadační kampaně kapitulovala a rozhodla se věnovat „prémiovou“ částku – s heřmánkovým čajem a čekala, až jí zahřeje zkřehlé prsty. Kuchyňský stůl už na zimu přesunula do vnitřního koutu, kde sice nešikovně blokoval část vchodu do obýváku, ale byl dostatečně daleko od nechráněné zdi a obou otlučených oken, z nichž byl výhled do větrací šachty obydlené znepokojivým množstvím holubů a bůhvíkolika hlodavci. Uvědomovala si, jaké má štěstí, že vůbec má v kuchyni okna, ba že má kuchyni dost velkou na to, aby se do ní vešel stůl, jenže posuvná okna neizolovala o moc víc, než kdyby do otvoru natáhla potravinářskou fólii. V letním vedru se obroušená okna roztahovala, vrstvy starých nátěrů a tmelu měkly a lepily se, takže se okna nedala otevřít. V zimě se dřevo scvrklo a dovnitř nesnesitelně táhlo. Bea seděla v tlustém svetru přes noční košili a čekala na charakteristické zasyčení a zapraskání radiátorových trubek, které ohlásí půl sedmou, a pak u bude trvat jen dalších deset minut, než se místnost rozumně prohřeje. Vstala příliš brzy; byla zima.“

Polštář – Cynthia D´Aprix Sweeneyová. Argo, 2017.