Nikdo není dokonalý

V červnu vydalo nakladatelství Jota knihu Matthewa Normana s názvem Všichni jsme nějak vadní. Tento román mi přinesl jedno velké poznání – i muži mají city! A i muži mohou mít zlomené srdce. Nestává se moc často, že by autor (muž) napsal dílo o vztazích, které by bylo takovým (místy humorným) citovým výlevem hlavního hrdiny (muže). Právě v tom spatřuji tolik potřebnou originalitu. Vždyť kterou ženu by nezajímalo, co si muži vlastně myslí nebo jak snáší rozchody či dokonce rozvody?

„Kdo moc kecá, může se snadno dostat do problémů.”

Hlavním hrdinou je třicátník Andrew Carter, který po rozvodu se svou (nyní již bývalou) ženou Karen, udělal velmi odvážné rozhodnutí: zpřetrhal všechny vazby, jenž si za svůj dosavadní život dokázal vytvořit, všechno hodil za hlavu a odstěhoval se z Omahy do New Yorku. Tam si našel práci jako barman a utápěl se v žalu a ve stesku po Karen. Právě kvůli ní musel ze dne na den změnit svůj život. Zdá se, že Karen byla jeho životní láska, protože i rok po rozvodu na ni a na svůj bývalý život stále myslí. Dokáže se se ztrátou této ženy někdy smířit? Pozná ještě někdy někoho, koho by miloval tak jako ji?

„Když chceš něco dokázat, musíš se rozhodnout a udělat, co je třeba. Říká se tomu zodpovědnost.”

Možná je to dílo osudu, ale rok po odchodu ze svého rodného města se do Omahy opět vrací – jeho dědeček na tom není zdravotně příliš dobře a všichni očekávají, že již brzy opustí tento svět. Andy moc dobře ví, že nebyl vždy dokonalým vnukem a se svým dědou, který mu ve dvanácti koupil jeho první pivo, v posledních letech netrávil příliš času. A teď si uvědomil, že už nebude mít moc příležitostí to napravit. Lituje, že nepřijel dříve, že mu častěji nevolal a že s ním nesledoval více baseballových zápasů. Takže i přes prvotní váhání poslechne svou matku a po roce přijíždí domů, aby se svým dědou strávil ještě alespoň nějaký čas. A možná se mu podaří setkat se znovu s Karen…

„Někdy prostě neexistuje dobrá volba.”

Jestli si myslíte, že tím je celé vyprávění vyčerpané, jste na omylu, protože to stále není vše, čemu musí Andrew čelit. Zanedlouho poté, co se vrátil domů, vyplývají na povrch manželské problémy jeho rodičů. Také se objeví tajemná dívka, se kterou bude mít schůzku. A Andy určitě nečekal, že bude muset bojovat s místním „gangem”, který si říká Třpytková mafie. A za vše mohou radikální názory jeho matky, která vystupuje v rádiu jako doktorka Nancy Moudrá a s velkým sebezapřením chrání svátost manželství, brání se jiné formě sňatku než mezi mužem a ženou, takže vcelku radikálně vystupuje proti homosexuálům.

„Když už někomu vyhrožujete, svou hrozbu musíte taky splnit. Jinak byste prohrál.”

Vypadá to, že Andrew je přesně tím typem muže, kterému ženy dávají zabrat. Patří tedy k těm lepším. K těm, co dokáží milovat. Myslím, že tato kniha je ideální dovolenkové čtení pro ženy, které už dávno ztratily své ideály. Není plná klišé, je napsána jednoduše a nenáročně, přesto však čtivě i poutavě a má v sobě hlubší smysl – vlastně takové poslání. Přináší naději, že existují i muži, kteří si váží svých partnerek. Pojednává o komplikovaných vztazích, o tom, jak vám v takové situaci někdo, kdo prožívá podobné pocity, může pomoci. O rozchodech, o ztrátách, o smutku, ale také o naději a o překonávání sám sebe. A hlavně o lásce.

„Lidé se mění. Někdy tolik, že už je skoro nepoznáváš.”

Ačkoli Normanovo dílo Všichni jsme nějak vadní je zařazeno mezi romány (často dokonce mezi humorné – ano, nechybí ani humorné situace), přináší několik mouder, které bychom si všichni v životě měli uvědomit: měli bychom trávit čas s lidmi, kteří nám jsou blízcí a záleží nám na nich, protože nikdy nevíme, kdy o ně přijdeme (ať už ve smyslu rozchodu či smrti). Dále bychom všichni měli mít na paměti, že každý z nás máme nějakého kostlivce ve skříni, nějakou bolístku, se kterou v životě bojujeme, třeba právě kvůli tomu, že nám někdo zlomil srdce. A celý příběh má opravdu krásnou pointu: nikdo z nás není dokonalý.

Ukázka:

Alternativní knihkupectví U Knihomola leží v centru. Je dobře osvětlené, působí příjemně vzdušně a já tu rozhodně nemám co dělat. Skoro celé odpoledne jsem strávil přemýšlením, jestli jít, nebo se na to vykašlat. Argumenty proti byly hodně silné. Když vám na parkovišti neznámá stařena v županu předá vzkaz od někoho, kdo o sobě tvrdí, že je vaše sestra, i když žádnou sestru nemáte, mělo by se vám v hlavě rozsvítit varovné světlo. Na druhé straně ale tahle D, ať už je to kdokoli, tvrdí, že je to důležité a že jde o mého dědu. A přestože vím, že je to absurdní hloupost, mé zoufalé sadomasochistické alter ego toužící po zklamání mi pořád opakuje, že by to mohlo nějak souviset s Karen.

Takže čtvrt hodiny před osmou jsem se rodičům omluvil, že ještě někam musím, a nasedl do Cadillacu. Nějak podobně asi náctileté naivky končí v síti obchodníků s bílým masem.

„Hledáte něco konkrétního?”

Zvedám hlavu a vidím usměvavou tvář ženy v shakespearovském svetru. Podle jmenovky ji říkají Gayle a tuhle otázku mi klade už potřetí.

„Jen se dívám. Ještě pořád.”

„Určitě nemůžu nějak pomoct?”

Nejspíš si myslí, že by se mi drobná pomoc šikla, a ani se jí nedivím. Co si má asi tak myslet o dospělém chlapovi s monoklem na oku, který stojí sám v samoobslužené části knihkupectví a čte si v knize s názvem Zažehněte svůj plamen: Jak se budete cítit, záleží jen na vás.

Gayle mi aspoň nabízí bezplatnou kávu, která prý ale může být trochu studená. Když zmizí, mrknu na hodinky. Ukazují 20.42. Je mi jasné, že dnes se tu s nikým nesetkám. Během jediného týdne, a navíc ve dvou různých časových pásmech jsem dostal už podruhé košem.

Všichni jsme nějak vadní – Matthew Norman. Jota, 2017.