13393301_10208468759830130_367454566_nRadka Třeštíková se velmi rychle vyšplhala mezi nejčtenější české autory. Svědčí o tom i její poslední kniha Bábovky, která byla vyprodaná už první den po vydání. Stala se fenoménem, autorkou, která si získala sympatie mnoha čtenářek hned několika generací. Jak sama řekla při křestu své knihy, je ráda, že přivádí ke čtení ženy, které už dlouho nevzaly knihu do ruky nebo předtím nečetly vůbec. A já jsem ráda, že jsem si k ní také našla cestu.

Na Radku Třeštíkovou jsem narazila poprvé v souvislosti s její druhou knihou – To prší moře. Tenkrát to byl velký boom. Byla všude, pořád se o ní mluvilo a byla stavěna na odiv, protože je prostě skvělá. Takovou reklamu moc ráda nemám. Mám číst něco jen proto, že je to teď moderní a čtou to všichni? Po prvních kapitolách jsem ale musela změnit názor. Ona moc dobře ví, o čem píše a samotný příběh kočíruje tak, že vás nenechá na pochybách, že má vše pevně v rukou.

Příběh knihy je perfektně vystavěný, plný zajímavých postav i momentů, které šokují. Síla emocí, které cloumají jednotlivými hrdiny a které jsem postupně při čtení poznávala, mě odzbrojovaly. A to jak v dobrém, tak špatném. A je to tak správně. Postavy, které mají jen kladné nebo záporné vlastnosti jsou ploché a nereálné. Tady jsou pocity a jejich prožitky tak syrové a upřímně podané, že jsem měla pocit, jako bych poznávala jejich nositele v průběhu několika let. Přitom se vešly do stránek jedné knihy.

Hlavní hrdinka Hanka, která je spojnicí celého příběhu, je neskutečně rozervaná a nešťastná. Chvíli jsem s ní soucítila, chvíli ji nechápala, ale pořád jsem doufala v to, že ji čeká lepší budoucnost. Její pohnutý osud a poněkud pokřivený pohled na svět mě prostě dostal. Druhá věc, která mě neskutečně bavila je samotná konstrukce příběhu. Několik úhlů pohledu, několik časových os. To, co autorka naznačí v jedné kapitole, se projeví nebo vysvětlí v kapitole jiné. Udržovalo mě to v neustálém napětí a zvědavosti. Co přijde příště? Jakou to má souvislost?

Ironie v mnoha podobách, která se proplétá příběhem, je prostě dokonalá. Linka monologů jednotlivých postav a způsob vedení dialogů je místy úsporný, místy úsměvný a moc mě bavil. Jako bych vnímala rozhovory lidí, které běžně potkávám a vnímám je na půl ucha.

To prší moře rozhodně není červená knihovna. Kniha mě velmi překvapila a přesvědčila o tom, že si rozhodně počkám na další. Věřím tomu, že ne všem čtenářům bude úplně sedne, ale pokud se vám stane to, co mně, pak si buďte jisti, že jste objevili autorku, která vás bude bavit a její slova budete přímo hltat.

Možná je pravda, když se říká, že je Třeštíková nový Viewegh. Řekla bych ale, že svou popularitu a čtenářskou základnu získala svou osobitostí a skvělým vypravěčským stylem.

Vedle knihy To prší moře si můžete přečíst její prvotinu se sebeironzujícím názvem Dobře mi tak a nejnovější Bábovky, na jejichž recenzi se můžete těšit už brzy.

Ukázka z knihy:

„Dej si je dál, nebo ti shoří.“
„Jak se jmenuješ?“
„Mikuláš.“
„A jak ti říkají?“
„Miky.“
„I máma?“
„Máma ne, ta mi říká Mikeši.“
„Mikeši, můžu tě políbit?“
„Vždyť ani nevím, jak se jmenuješ ty.“
„Tak se mě zeptej.“
„Jak se jmenuješ?“
„Hanka.“
„A jak ti říká máma?“
„Slůně.“
„To je roztomilý.“
„Ne, není.“
„Dobře tak teda není. Dej si pozor na ty nohy…“

To prší moře – Radka Třeštíková, Motto 2015.