Mrtvý domorodec

Dnes bych vám ráda představila letošní novinku nakladatelství Jota – australský krimiromán Diamantová holubice od Adriana Hylanda. Tento krimiromán byl pro mě jedinečný tím, v jakém prostředí se jeho děj odehrává – v australské buši, pro kterou jsou typické řídké lesy, osamělé stromy a křoviny. Ideální prostředí pro nějakou tu vraždu, nemyslíte?

„Jsou věci, ze kterých má člověk noční můru, jen na ně pomyslí.“

Hlavní hrdinkou je šestadvacetiletá Emily Tempestová – drobná žena tmavé pleti se záplavou černých vlasů drsných jako dráty a párem znepokojených očí. Její matka pocházela z kmene Wantija a otec byl bílý muž toulající se krajinou. Matka však velmi brzy zemřela, proto své dětství strávila pouze s otcem Jackem. Od čtyř let žila Emily s Jackem v Měsíčním údolí – jde o domorodou osadu v australském vnitrozemí, kde Jack pracoval jako mechanik. Když ji bylo čtrnáct, poslali ji na internátní školu do Adelaide. Později studovala tři vysoké školy, žádnou však nedokončila, vystřídala různá zaměstnání a hodně cestovala.

Nyní se po více jak deseti letech vrací do místa svého dětství – do Měsíčního údolí, do prostředí, které ji bylo tolik známé, po celou dobu se nikde necítila tolik doma, jenže spousta věcí se od jejího odjezdu změnila a lidé už spolu nevychází tak, jako tomu bylo dříve – zejména kvůli nárokům na půdu už vzniklo hodně hořkosti… Po mnoha letech se také setkává s Lincolnem Flindersem – s mužem, ke kterému měla v době svého dětství velmi blízko. Právě on se jí ujal, když poprvé přišla do Měsíčního údolí, byla zmatená, rozzlobená a truchlila po matce. Lincoln ji tenkrát dokonale pochopil a prostřednictvím příběhů a písní ji vtáhl do svého světa – dokud se její otec nevzpamatoval z vlastního zoufalství. Lincoln byl pro všechny autoritou, náboženským i komunitním vůdcem a dokázal si získat respekt černých i bílých.

A právě Lincoln byl několik dní po návratu Emily do Měsíčního údolí nalezen mrtvý – nutno podotknout, že Emily si na návrat domů opravdu vybrala jedinečný okamžik. Teď rozhodně nemůže jen vzpomínat na staré časy – musí zjistit, kdo Lincolna zabil. Byla to snad odplata či krevní msta? Má v jeho smrti prsty místní blázen? Proč by vůbec někdo chtěl Lincolna zabít? Pro koho byl překážkou? Také je možné, že jeho smrt má kořeny v politických sporech o půdu. Co vše Emily svým jednáním rozpoutá? Rozhodně nemá v plánu přestat strkat nos do záležitostí policie…

„Živí nás naděje.“

Pozitivem celého díla je pro mě rozhodně exotické prostředí, ve kterém se děj odehrává – přítomnost domorodců, černých i bílých obyvatel, levičáků i pravičáků, novodobých i prapůvodních obyvatel Austrálie. Osobně jsem zatím žádné jiné dílo odehrávající se v australské buši nečetla a tyto pasáže mě opravdu bavily. Pokud tedy máte rádi exotická místa, určitě se do knihy pusťte. Dalším pozitivem je také to, že po vrahovi pátrá obyčejná dívka – tedy žádný alkoholu holdující detektiv či vyšetřovatel s řadou vlastních problémů, jako je tomu ve většině ostatních krimirománů. Autor si také umí se čtenářem pěkně pohrát – přiznám se, že mně se vraha tentokrát odhalit nepodařilo, což je rozhodně další plus. Na druhou stranu jsou tu také slabiny: musím říct, že zejména druhá třetina díla je poněkud rozvláčná a méně poutavá, některé pasáže a zabíhání do minulosti by tam zkrátka vůbec nemusely být a čtenář by o nic nepřišel. Až v poslední třetině nastal ten správný dějový spád, který nutí knihu dočíst – to ovšem bohužel nezjistíte, pokud ji odložíte už před touto částí.

Ukázka:

Už jsem se chystala seskočit, ale nebylo mi dopřáno učinit tak obvyklým způsobem, neboť kůň se právě rozhodl k dlouhému skoku a do cesty nám přišla větev, jež mě srazila k zemi. V okamžiku, kdy jsem opustila koňská záda a ocitla se na vlastních, kůň zastavil. S omluvným výrazem se přišoural zpátky a jemně mě ducl nozdrami do hlavy. 

„Trochu pozdě, ty mizerná herko,“ zavrčela jsem. Postavila jsem se a opatrně si osahala pochroumanou záď. „Vypadá to, že jsem celá,“ oznámila jsem, když na mýtinu přicválala Hazel. 

Ale Hazel se nezajímala o stav mého pozadí. Nezajímalo ji nic než to křoví za mnou. Pohlédla jsem jí do tváře a viděla, že je znetvořená děsem, skráně vpadlé, rty bez krve. Čelist ji poklesla, ruce vyletěly k čelu. 

To křovisko se zdálo náhle temné a nebezpečné, větvičky mě objímaly jako rubáš. Sledovala jsem její pohled a zalila mě vlna hrůzy. 

Diamantová holubice – Adrian Hyland. Jota, 2017. 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Jota.