Alena Mornštajnová patří k autorkám, které není třeba představovat. Pokud alespoň trochu sledujete český knižní trh, určitě jste toto jméno už slyšeli. Má na svém kontě několik velmi úspěšných knih, které se dlouho drží na prvních místech bestsellerových žebříčků. K těm nejúspěšnějším jistě patří Hana, Tiché roky či nejnovější společenský román Listopád. Já jsem ale tentokrát sáhla (možná trochu překvapivě) po starším dílku, které autorka vydala už v roce 2015. Jde o román nazvaný Hotýlek.

Budete zde sledovat osud několika generací rodiny Mánesových. Leopold Mánes během první světové války koupil starý zájezdní hostinec, který přebudoval na hotel. Nebyl to však jen tak ledajaký hotel. Pět útulných pokojíků totiž využívali především záletní manželé, nevěrné manželky a nesezdané páry. To byli Leopoldovi nejlepší zákazníci. A protože byl tento hotel proslulý svou diskrétností, dokázal si ho Leopold udržet i v těžkých časech války.

„Láska a nevěra přece kvetou v každé době.“

Jenže na začátku padesátého roku mu hotýlek zabavili komunisté. Dovolili mu však dělat správce a tak Leopold o svůj nezdaněný zdroj příjmů nepřišel, protože se mu postupně lechtivé podnikání opět podařilo obnovit. Když se mu narodil syn Václav, Leopold doufal, že právě on bude v jeho činnosti pokračovat. Měl být dědicem jeho majetku a pýchou celé rodiny. Jenže osud rozhodl jinak a Leopold o svého syna během druhé světová války přišel – zastřelili ho, když v noci během zákazu vycházení běžel pro porodní bábu, protože jeho žena právě přiváděla na svět dítě. Lepoldova vnuka Václava. Ten byl sice chytrý po tátovi, ale chyběl mu dědečkův obchodní duch. Kdo tedy převezme Leopoldův proslulý hotel?

„Svět se vždycky řídil jenom jedním pravidlem – kdo má moc, má peníze a pravdu.“

Vzhledem k tomu, že jde o jeden z autorčiných prvních příběhů, je znát, že její styl psaní není tak vyzrálý jako v těch pozdějších. U Hotýlku mi vadila hlavně jedna věc: autorka nedodržovala časovou chronologii a zbytečně skákala od jedné postavy k další a od jednoho časového úseku k druhému. Může se tak lehce stát, že se v ději (alespoň ze začátku) budete trochu ztrácet. Tomu samozřejmě nepomáhá fakt, že některé z hlavních postav nesou totožné jméno a příjmení. Vy se tak budete muset zamyslet, o kom autorka vlastně momentálně mluví. Já bych spíše ocenila, kdyby představovala jednotlivé postavy a jejich propletené osudy postupně – od nejstaršího dědy Leopolda, který byl zakladatelem hotýlku, až po nejmladšího Václava (Leopoldova vnuka). Nic to však nemění na tom, že i tak je příběh čtivý a dokáže vás vtáhnout do děje.

I přes tuto drobnou výtku rozhodně mohu říct, že i tento autorčin román je zárukou kvality. Já mám přečtené všechny, které napsala. A kdybych tvrdila, že se mi některý z nich nelíbil, lhala bych. Ačkoli mě osobně právě Hotýlek svým tématem lákal nejméně, nejsem zklamaná. Celé vyprávění se totiž točí především okolo rodinných příslušníků, nikoli okolo samotného hotelu, z čehož jsem měla původně trochu obavy.

„Člověk musí v životě dělat i věci, které se mu nelíbí.“

Autorčin styl psaní se neustále vyvíjí. Což uvidíte sami, pokud se pustíte např. do jejího prvního a posledního románu. Rozdíl mezi nimi je markantní. Témata, kterými se zabývá, jsou naopak velmi podobná. Její knihy jsou zasazeny do více či méně vzdálené historie a hrdinové zvoleni tak, aby čtenáře zaujali. To Alena Mornštajnová skutečně umí! Využívá k tomu různé charaktery postav a popisuje životy plné ústupků, které souvisejí s neustále se měnící politickou situací a jejími dopady na životy obyčejných lidí. Některé postavy se s danou situací dokáží popasovat lépe, jiné hůře. Ať tak či onak, autorka vše dokázala skvěle vystihnout. Máte-li rádi komplikovanější hořko-sladké příběhy, je tato kniha jistě dobrou volbou.

Ukázka: 

„Přece se na sebe nebudeme mračit, pane šéf. Když ke mně budete trochu tolerantní, já taky hned nepoběžím na úřady a nebudu všem vykládat, jak to tady vedete.“

Děda Leopold pochopil. Dobrý podnikatel se musí umět přizpůsobit situaci a vytěžit z nových podmínek co nejvíce. A to Leopold uměl. Nejdříve za sebou sice rozhořčeně práskl dveřmi a v kuchyni nadával tak nahlas a tak nevybíravě, že babička Majka honem utíkala zavřít okna, ale pak se v klidu posadil a podíval se na celou věc z druhé strany. Když se té nestydy nemůže zbavit, využije možností, které spojenectví s ochotnou ženštinou nabízí. Ženská náruč je mnohdy lepší platidlo než šustivé bankovky. 

Hotýlek – Alena Mornštajnová. Brno: Host, 2015. 

logo knihcentrum rodinka