Kdo je kdo?

Nový milostný thriller s názvem Ztracená od Anny Ekbergové má v recenzích poměrně dobré hodnocení – zatím nevím snad o nikom, koho by zklamal. Proto jsem se rozhodla, že se o jeho kvalitách přesvědčím sama. A hned na úvod můžu říct, že ani mě rozhodně nezklamal.

„Cesta k pořádnému vyprávění je dlážděná detaily – stejně jako cesta do pekla.“

Autorka vypraví příběh dvou  žen – Heleny Söderbergové a Louisy Andersenové. Každá pochází z naprosto odlišného prostředí: Louisa vyrůstala v dětském domově, její matka byla narkomanka a otec byl neznámý, naopak Helena je dědičkou obchodního impéria Söderberg Shipping – obrovské logistické společnosti. Pointa tkví v tom, že žije pouze jedna z nich. Jenže po přečtení několika prvních stran zjistíte, že není tak úplně jasné, která z nich to vlastně je? Helena nebo Louisa? Další otázkou pak je, kam se poděla druhá z žen. Co se jí vlastně stalo?

„Každý velký majetek je vykoupený nějakým zločinem.“

Louisa pracuje jako vedoucí kavárny na Christianově ostrově. Má přítele Joachima, jenž je spisovatelem a s nímž tvoří pár už přes dva roky. Vypadá to, že mají poměrně spokojený vztah – ovšem jen do té doby, než se v kavárně objeví Edmund Söderberg. Ten tvrdí, že Louisa není Louisa, ale jeho manželka Helena, se kterou má dvě děti a která se před třemi lety ztratila. Jenže Louisa si na tohoto muže vůbec nevzpomíná a děti přece také nemá – copak by tohle někdy mohla zapomenout? Podle fotografií, které má Edmund, je zřejmé, že obě ženy si jsou podobné. Možná by mohly být sestry či dokonce dvojčata? Postupně se však ukazuje, že Louisa si ze své minulosti nepamatuje v podstatě nic a ani její přítel Joachim neví nic o tom, co dělala dříve a jaké jsou její rodinné poměry. Vlastně se ji na to ani nikdy nevyptával, sama mu řekla jenom to, že s rodinou se nestýká. Trpí snad Louisa ztrátou paměti? Nebo to vůbec není Louisa? Tím se samozřejmě celý příběh zamotává – je opravdu těžké vyvolat střípky vzpomínek z temnoty, ve které člověk dosud žil. Jenže je nutné zjistit, kdo je kdo a kam zmizela druhá z žen – a opravdu to nebude jednoduché.

„Nic, co si člověk vymyslí, nikdy nedokáže překonat lži a tajnosti panující ve skutečných rodinách.“

Pro mě byl celý příběh chytlavý už od prvních stránek. Neustále se něco děje, autorka čtenáře napíná a souvislosti prozrazuje postupně – pořád vám bude vrtat hlavou, co všechno může být založeno na lžích a tajnostech. Jakmile se nějaká situace vyřeší, hned se objeví nový problém a řada nejasností, takže opět budete mít o čem přemýšlet. Stejně tak postavy a jejich vlastnosti jsou odhalovány postupně – na začátku budete některým postavám fandit, na konci je budete nenávidět. Celá kniha je vlastně založena na tvrzeních, domněnkách a odhaleních. Do nejistoty se nepotápí pouze hlavní postavy, ale i samotný čtenář. Pokud vás Ztracená chytne, mohu vám slíbit, že budete napnutí a nutně ji budete potřebovat rychle dočíst. Navíc vám umožní nahlédnout i do nebezpečného podsvětí Kodaně – vše je skvěle propojeno. Pokud by vás od čtení odrazovalo, že jde o milostný thriller, vůbec se toho nebojte a ponořte se do vyprávění. Láska zde má určitý význam a svou roli, ale přídavné jméno milostný by dle mého názoru ve spojení s touto knihou klidně mohlo být vynecháno.

„Nic není takové, jak se zdá – pravda je pokaždé jiná, člověk se nesmí nechat strhnout tím, co mu někdo říká, vypravěč je často vrcholně nedůvěryhodný.“

Na závěr bych ještě chtěla pochválit obálku – líbí se mi, když je v ní určitá symbolika, kterou však dokonale pochopíte až po dočtení celého díla, protože jinak by vám toho bylo prozrazeno až příliš – a přesně tak tomu je v tomto případě.

Ukázka: 

Joachim pokračuje v hledání. Všechny šuplíky a skříně v kuchyni, v obývacím pokoji. Všechno prohrabe, ale nenajde nic. Neklidně přechází z místnosti do místnosti. Stojí s rukama v bok a hlavou mu víří myšlenky. Přece tady byla. Žijí spolu. Copak by nepoznal, kdyby něco skrývala? Opravdu mu Louisa nikdy neukázala nic ze své minulosti? Fotku? Dopis? Deník? Ne… ale ano. Vzpomíná si na starý batoh, kvůli kterému si z ní utahoval. Prozradila mu, že právě ten měla u sebe při příjezdu na Bornholm. Proč mu připadal tak legrační? Protože vůbec nezapadal do Louisina stylu. Hodně ošoupaný, trochu jako vojenský. Jakou měl barvu? Šedou? 

Joachim otevře stropní dveře na půdu. Ještě nikdy tam nebyl. Rozkládací žebřík je zaseknutý a zrezivělý, ale nakonec se po něm přece jen vyšplhá nahoru. Vysype na zem dvě stěhovací krabice. Oblečení. Louisino? Obrátí kapsy. Ve druhé krabici najde ten batoh, který je ovšem až na starý pivní tácek prázdný. Takový ten, co dávají barmani pod drinky a sklenice s ledovým pivem. 

Prohlíží si vybledlou reklamu na pivním tácku. Campari. Na kartonu jsou zaschlé skvrny. Možná od campari se sodou, to bylo snad před nějakou dobou populární, ne? Na zadní straně je napsané telefonní číslo. 91880119. Mohlo by to být něco jiného? Datum… ne, nějaký kód, ne, je to telefonní číslo napsané černou propiskou, načmárané narychlo, ale čitelné. Joachim vytáhne mobil, hledá číslo ve zlatých stránkách na internetu. 

Ztracená – Anna Ekbergová. Metafora, 2016.