Vzhledem k tomu, že jsem si v poslední době oblíbila knihy odehrávající se v zemích jako je Francie a Itálie, nemohla jsem si nechat ujít Tisíc dnů v Toskánsku od autorky Marleny de Blasi. Dalo by se říct, že je to další z děl zabývající se zásadním životním rozhodnutím a snahou o změnu života, takže právě tohle mě opět nalákalo. A navíc i tato kniha patří do sekce skutečných příběhů, protože hlavní hrdinkou je samotná Marlena de Blasi (v příběh přezdívaná Chou-chou).

Seznámíte se s manželským párem (Fernando a Chou-chou), který se rozhodne přestěhovat z Benátek do Toskánska. On pracoval v bance. Ona je šéfkuchařka, spisovatelka a novinářka cestující po Itálii a Francii, která hledá mimořádná jídla a nápoje. Také píše knihy. První její dílo vzniklo v Benátkách a jde o soubor vzpomínek, příhod a receptů z cest po deseti regionech italského severu. Nyní získala smlouvu na pokračování zaměřené na osm regionů italského jihu.

Oba touží po novém začátku, chtějí si vybudovat nový domov. A tak přetrhají veškeré vazby na Benátky. Fernando je přesvědčení, že staré přízraky si za ním do Toskánska cestou nenajdou. Otázkou však je, zda tomu tak skutečně bude…

„Všichni musíme umět něco odstranit, ať je to myšlenka na nějakého člověka nebo lidský přízrak. Umět něco pořádně zrušit je projev dospělosti, a ta nepřijde na zavolanou.”

Oba manželé touží po jednoduchém a klidném životu. Chtějí se vyhnout komplikacím, oprostit se od nepotřebného haraburdí a řídit se rituály a rytmem venkova. Tohle mi bylo opravdu sympatické. Většina lidí při zásadních životních změnách zjišťuje, že všechno to, co chtěli nechat za sebou, postupem času dorazí zase za nimi. Fernando a Chou-chou by svůj život rádi osvěžili a přebudovali, nikoli ho opakovali. Možná to zní trochu komplikovaně, ale sami se můžete přesvědčit o tom, zda se jim právě tohle podaří. Zdá se totiž, že Fernando, který od svého útěku z Benátek očekával vyrovnanost a pokoj, cítí především prázdnotu. Přitom získal volnost, po které tolik toužil…

„Proč  pořád tvrdíš, že padáš z konce světa? Copak ti ještě nedošlo, že svět je kulatý, takže když máš pocit, že padáš, udělej kotrmelec a zase vstaň, tak jak to musíme dělat i my ostatní.”

Na jednu stranu mohu o celém příběhu říct, že jde o naprosto nenáročné a pohodové letní čtení. Jenže jsou zde obsaženy i pasáže, které pro mě představovaly hluboké úvahy o životě. Myslím, že autorka děj takto vystavěla záměrně, protože právě tyto části budou udržovat vaši pozornost. Jakmile byste se začali při čtení toulat ve svých myšlenkách, tyto části vás okamžitě vrátí zpět do děje. Pravděpodobně je tohle ale něco, co nebude vyhovovat každému čtenáři. Autorka vám zároveň naskytne příležitost nahlédnout i do některých problémů, se kterými se manželé potýkají. Tohle je obsaženo v řadě úvah o životě, které jsou plné melancholie.

Vše, co jsem napsala výše, je však spíše takovým pozadím knihy. Hlavním tématem je zde totiž jídlo. Oba manželé poznávají nové lidi a sami či s ostatními se neustále scházejí u jídelního stolu.

„V Benátkách jsem se učila poznávat všední život, jazyk, místní kulturu a historii. Ale v Toskánsku se mluví výhradně o jídle. Pro vesničany je hlavním životním tématem jídlo.”

Rozmarýn, šalvěj, česnek, víno, mořská sůl, olivový olej, čerstvě namletý pepř… Toho všeho je příběh plný. Najdete zde i řadu zajímavostí jako např. proces výroby olivového oleje. Přiznejme si to, jídlo je důležitou součástí našeho života. Navíc téměř u každé kapitoly najdete i recept více či méně náročné dobroty, kterou si můžete sami vyzkoušet. Rádi byste ochutnali třeba toskánské chlebové placky? Směle do toho. Ale nebojte se, tato kniha není žádná kuchařka, vše je zakomponováno do samotného vyprávění.

„Největší roli v našem životě hraje stůl a postel. A naprosto všechno, co v životě děláme, je proto, abychom se mohli ke stolu nebo do postele vrátit.”

Pokud máte chuť alespoň ve své fantazii procestovat Toskánsko a zároveň chcete znát příběh dvou lidí, kteří se pokouší splnit si své sny, pusťte se do čtení.

Ukázka:

„Během těch tří let, která jsme s Fernandem společně prožili, končily všechny naše cesty plavbou po vodě do našeho legračně malého bytečku u moře. Ale teď už nás žádný dům na pláži nečeká. Vyměnili jsme ho za stáj. A tak ačkoli vřelé přivítání z dnešního večera bylo příjemným preludiem budoucího života v těchto kopcích, chovám hluboké pochybnosti, že se dokáže vyrovnat tisíci dnům strávených v Benátkách. Stále si v hlavě nedokážu srovnat, proč jsme se pustili sukní benátské kněžny, proč jsme se otočili zády k jejímu majestátu a velkoleposti a usazujeme se na vyprahlé a žíznivé zemi a zahráváme si s dalším začátkem.

Je mi jasné, že tento odchod je něco jiného. Že jsem tentokrát odešli z domova oba. Teď tedy nemáme ani domov, ani práci, pouze velmi mlhavou představu, jak si poradit s novým životem. Mnohé v tomto novém životě až příliš připomíná svatební sliby – v dobrém či ve zlém, v bohatství i v chudobě. Fernando se vznáší v euforickém očekávání a neomezených nadějích. Je jako dítě, které uteklo z domova, muž prchající před deziluzí, před strnulostí nenaplněného života před prastarou, ale dosud zauzlovanou a komplikovanou bolestí.”

Tisíc dnů v Toskánsku – Marlena de Blasi. Jota, 2018. 

logo_Jota