Cestopisy nikdy nepatřily mezi mé oblíbené literární žánry. Chvíli trvalo, než jsem jim přišla na chuť. Teď už ale dobře vím, že rozhodně mají své kouzlo. Je to způsob, jak procestovat země, do kterých se třeba nikdy osobně nepodívám. Co např. takové africké země? Lákají vás, ale momentálně víte, že na takovou cestu se jen tak nevydáte? A nebo úplně naopak: rádi byste cestu Afrikou podnikli, ale chcete nejprve načerpat inspiraci? Pak vás jistě potěší nakladatelství Jota, které právě vydalo cestopis BUSNY: Tam – jedeme do Afriky. Jde o vyprávění Mariky Dumkové, která se se svým partnerem Davidem rozhodla projet celou Afrikou. Ale pozor: rozhodli se jet sami na vlastní pěst (pokud tedy nepočítám i medvídka Huga, který je doprovází) a to stařičkým křiklavě růžovým autobusem. A nějakou dobu jim byl nejen dopravním prostředkem, ale také ložnicí, obývákem, kuchyní a pracovnou.

Cílem jejich cesty bylo primárně natočení dobrodružného seriálu o cestování s názvem Busny pro internetovou televizi Stream. A vedlejším produktem je pak tato kniha. Za sebe mohu říct, že dávám přednost knižnímu zpracování. Má to však jeden háček, protože v tomto případě se musím obejít bez autentických fotografií/záběrů. Samozřejmě zde najdete slovní popisy afrických krás, ale myslím, že každý čtenář jistě ocení i natočený seriál, protože tak budete moci vidět na vlastní oči to, co Marika popisuje. Doporučuji tedy knihu a seriál zkombinovat.

A jaké tedy toto dílko vůbec je? Jde o autorčiny zápisky, které vznikly přímo během samotné cesty černým kontinentem. Neplánovaně, bez velkého přemýšlení a bez obalu. Vše je autentické a výstižené. A Marika téměř na tři sta stránkách vypráví, jak jí a Davidovi změnil život bláznivý nápad, který se jednoho dne stal skutečností. Marika měla jen mlhavou představu o tom, co z jejího pera vzejde. Věděla však, že „to” musí mít nápad, šťávu, musí „to” být přirozené a zábavné. A já mohu s radostí říct, že přesně takhle se jí to opravdu povedlo!

Kniha je plná dobrodružství, zážitků i zkušeností. Nevěřili byste, s čím vším se museli Marika a David poprat, než vůbec vyrazili na cestu. Neustále se opakující papírování a nekonečné opravy autobusu. Nedostatek peněz i energie, psychické i fyzické vyčerpání. A to vše prožívali i na samotné cestě.

„Někde v Keni se nám ulomil jakýsi zobáček u ruční brzdy, a tak pořád brzdíme. Na to se blbě zvyká. No a dnes jsme se rozjeli a druhý budík, ten, co chvátal dvakrát rychleji než my, zůstal odpočívat na nule. Ode dneška tedy jedeme podle citu! Víc jak devadesátkou stejně jedeme jen na hladkých a rovných úsecích z kopečka a takové v Africe nejsou. Bus možná pochopil, že čas a rychlost jsou v Africe nejen relativní, ale také úplně irelevantní. Naše naděje ale nikdy neumírá, třeba, až zase projedeme nějakou pořádnou dírou na slony, zase něco začně fungovat.”

Bohužel se neobešli ani bez negativních zážitků jako žebrání, smlouvání, nahánění a krádeží – k tomu stačila opravdu jen chvilička nepozornosti. Museli překonat úřední překážky, důkladné kontroly na hranicích, jazykovou bariéru a rozmary počasí. Něuvěřitelná horka, první písečnou bouři, chladné horské výšiny, lijáky, vodopády bláta, řeky petflašek, horké terénní prolákliny, rozžhavené jícny sopek… Všechno zkrátka vždy nebylo takové, jaké si to představovali.

„Jsme v Africe! A je to tady úplně nechutné! Auta v horku víří prach, všechno je polozbořené, okousané, nezakryté, ušpiněné, samý chlap, těch pár ženských úplně zahalených, kulhající sražený pes a země je pokrytá odpadky. Zavíráme okénko před tím smradem, vařím se v autě a nevěřícně zírám na tu skládku jménem Afrika. Připadám si, jako bych se stala pozorovatelem nějaké apokalyptické scény z filmu. A mám na krajíčku.”

Ale nebojte se. Odměnou za všechny strasti jim později byla nádherná africká krajina (pouště, savana, buše), krásné památky, pyramidy, volně pobíhající stáda velbloudů, zeber, antilop… Zkrátka úplně jiný svět! Navíc si z téměř roční cesty Afrikou odnášejí i úžasné zážiky, které si budou pamatovat až do konce svého života. Třeba setkání s gorilí rodinkou v Ugandě a výstup na Kilimandžáro, kde překonali všechny své limity. Nebo návštěva Zanzibaru, který se ukázal jako tropický ráj.

„A jak jedeme, už hodinu nikoho nepotkáme, jediná známka civilizace je elektrické vedení podél cesty, při pohledu na nekonečnou buš, slunce zapadající za sopky na obzoru a barevné divadlo na obloze, na mě konečně dýchne Afrika. Tady to poprvé cítím, kouzlo toho kontinentu. A je to úžasný pocit. ”

Chválím to, jakým způsobem je vyprávění sestaveno. Po úvodu jsou představeni oba hlavní hrdinové a samotná cesta začíná plánováním, které by samozřejmě mělo být její nedílnou součástí. A po překonání prvních problémů skutečně vyráží Marika a David do Afriky! Nejprve je čeká přesun lodí přes Středozemí do Izreaele a pak už se ocitají na africkém kontinentu a v Egyptě počíná jejich dlouhá cesta růžovým autobusem až do Jihoafrické repulibky. Samotný text je doplněný tabulkami a vtipnými karikaturami.

Pokud vás tato kniha zaujala, mám pro vás dobrou zprávu: nakladatelství Jota chystá na podzim pokračování, které se bude týkat zpáteční cesty aneb Vracíme se z Afriky. Já si ho tedy rozhodně nenechám ujít a jsem zvědavá, co Mariku a Davida ještě potkalo a přes jaké státy se rozhodli vydat tentokrát.

Ukázka:

Tak místo toho, abychom dál denně vysedávali u počítačů, vzali se, zadlušili a zplodili děti, kupujeme auto, zbavujeme se věcí a vyrážíme na cestu kolem světa. Tentokrát tedy do Afriky. Ne, není to takhle snadné, ani spontánní. Od onoho nápadu nad sudem a časopisem k jeho skutečné realizaci, kdy zabouchneme dveře bytu, lkíče hodíme nadobro do schránky, nastartujeme a dáme se do pohybu, to trvá skoro dva roky. Ale teď pěkně popořádku…

BUSNY: Tam – jedeme do Afriky – Marika Dumková. Jota, 2019.

logo_Jota