Pokud máte rádi společenské romány, prostřednictvím kterých můžete poznat jiné země, jejich kulturu, zvyky a samozřejmě i obyvatele, tak byste si neměli nechat ujít Tajemství hedvábného vějíře, jehož autorkou je Lisa See. Odehrává se v 19. století a zavede vás až do daleké Číny.

Hlavní hrdinkou je osmdesáliletá vdova Lilie (nar. 1823), která vypráví svůj životní příběh. Celá kniha je tedy takovým ohlednutím za jejím vlastním životem. Dozvíte se, jaké bylo její dětství, manželství, jak vychovávala své děti a co prožívala na sklonku svého života. Celý její život se řídil přísnými pravidly. Tohle je věc, která mě na celém příběhu zajímala nejvíce. Je neskutečné, co musely dívky a ženy vytrpět! Třeba podvazování nohou a s tím související lámaní kostí, které se provádělo proto, aby jejich nožka byla co nejmenší. A proč? Protože podvázaná chodidla jim usnadní vstup do manželství! Jenže tento absurdní zvyk vedl mnohokrát i k infekcím a následné smrti.

„Jen skrz bolest dosáhneme krásy. Jen skrz utrpení dojdeš klidu. Já tě obvazuju, já tě spoutávám, ale tvá bude odměna.”

Další věcí, o které se velmi těžko čte, je to, jak moc své životy ženy musely podřizovat mužům. Nejprve musely poslouchat svého otce, poté manžela a nakonec syna. Znaly jen vyšívání, tkaní, vaření a péči o manžela, děti, vnoučata… S okolním světem prakticky nepřicházely do styku a žily v dokonalé izolaci. Svět žen byl uvnitř. Venku byl svět mužů.

„Žena by neměla překročit práh domu ani svými činy, ani svými myšlenkami.”

Žena musela být cudná, poddajná, rozvážná, čestná, zdrženlivá a hlavně nesměla odporovat. Manželství bylo domluvené, bez ohledu na city nebo lásku. A jeho hlavní cíl? Porodit syna. Prvorozený syn byl nejvýznamnějším členem rodiny. Dcery byly bezcenné. Přítěž, kterou musí rodina šatit a živit, dokud neodejde do domu manžela. A k tomu došlo až tehdy, když dívka otěhotněla. Pak se musela zcela podřídit manželově rodině a stát se počestnou manželkou, hodnou a poslušnou snachou a svědomitou matkou.

Lilie však byla svým způsobem výjimečným dítětem, což vyšlo najevo, když jí bylo šest let. Její rodina tehdy poslala pro věštce, aby určil čas příznivý pro začátek podvazování. A on shledal, že tohle není žádná obyčejná dívka. Právě díky ní se její rodině otevřely mnohé do té doby nepoznané příležitosti a ona se tak stala z bezcenné dívky užitečným členem rodiny. Později to pro ni na rozdíl od jiných dívek dokonce znamenalo zlepšení společenského postavení. S tím byla spojena řada výhod, ale bohužel i nevýhod, které Lilie pocítila na vlastní kůži.

„Třebaže dohazovaččino prohlášení bylo dobrou předzvěstí pro mě, pro otce znamenalo, že bude muset tvrdě pracovat, aby zajistil věno tolik potřebné pro výhodný sňatek. Kdyby však dohazovačce nevyhověl, ztratil by tvář nejen před svou vesnicí, ale před celým vévodstvím.”

Jako první z rodiny dostala Lilie možnost navázat vztah lao-tchung. Navazují ho dvě dívky z různých vesnic a je to jeden z mála vztahů, který nekončí svatbou, ale trvá až do skonání. Dívky spojuje hluboké přátelství a stávají se sobě navzájem svým druhým já. Tak tomu bylo i v Liliině případě, která tímto způsobem našla svou spřízněnou duši a nejlepší kamarádku. S tím souvisí i jediná vzpoura, kterou si ženy tehdy mohly dovolit: ženské písmo nu-šu. Tímto způsobem spolu mohou přítelkyně tajně komunikovat. Píše se tuší nebo štětcem na papír či vějíř. Ale může být i vyšité na kapesníček nebo vetkané do látky. Lilie se svou nejlepší kamarádkou využívaly právě vzkazy mezi sklady vějíře. Jenže pak došlo k nedorozumění, odhalování zatajených pravd, zklamání důvěry a obrovské ztrátě, kterou si Lilie vyčítala do konce svého života…

„Teta nám stále kladla na srdce, abychom byly opatrné, protože fonetický charakter nu-šu mohl způsobit, že se slovo stalo nesrozumitelným nebo dostalo jiný význam. Žádné slovo nesmí být vytrženo z kontextu, špatné pochopení může mít za následek tragédii. ”

Lilie celý svůj život toužila po lásce a právě tato neomluvitelná touha se stala základem všech problémů, které ji potkaly. Výsledkem výchovy a dodržování všech základních pravidel pak bylo utrpení srdce, mysli i duše. To vše bylo doprovázeno pocitem křivdy a bezpráví. Tento příběh je neskutečně poutavý a zcela mě pohltil. Není to však lehké čtení, protože v dnešní době plné emancipace můžeme jen těžko souhlasit s tím, co nám autorka vypráví. S hlavní hrdinkou jsem soucítila a bojovala nejen s jejími, ale také se svými emocemi. A i když v mnoha ohledech je tento román náročný, námět je velmi dobře zpracovaný.

Ukázka:

Rozměr mých chodidel rozhodoval o tom, jak dobře či špatně se vdám. Malá chodidla budou pro mé příští příbuzné z manželovi strany důkazem, že jsem ukázněná a dokážu snášet nejen porodní bolesti, ale i všechny rány, které mi osud připraví. Malá chodidla dosvědčí, že jsem byla poslušnou dcerou své původní rodiny, zvláště pak své matky, a tím udělám dobrý dojem na svou budoucí tchýni. Střevíčky, které jsem vyšila, ukážou manželově rodině, jak jsem šikovná na domácí práce. A třebaže jsem o tom tenkrát neměla ani tušení, mé drobné nožky budou okouzlovat mého manžela v těch nejintimnějších okamžicích. Touha dívat se na ně a hýčkat je v rukou nezeslábla ani léty společného života, ani tehdy, když jsem porodila pět dětí, ba ani tehdy, kdy mé tělo už dávno nesvádělo k milování.

Tajemství hedvábného vějíře – Lisa See. Nakladatelství Jota, Brno 2019.

logo_Jota