Dívka na kusy od Kathleen Glasgow je jejím debutovým dílem. Ačkoli pro svou prvotinu zvolila poměrně náročné a emotivní téma, dokázala se se vším popasovat se ctí.

„Jen my rozhodujeme o tom, kým budeme.”

Hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Charlotte Davisová, které všichni říkají Charlie. Ačkoli jde o mladou dívku, má toho už poměrně hodně za sebou. Její otec je mrtvý a s matkou má velmi komplikovaný vztah. Nějakou dobu žila dokonce na ulici a musela čelit různým problémům, které tento způsob života přináší. S Charlie se seznámíte ve chvíli, kdy je zavřená na psychiatrickém oddělení. Má totiž sklony k sebepoškozování. Aby dokázala snést bolest, musí si sama způsobit nějakou jinou. Je to takový začarovaný kruh: ubližuje si, aby se cítila lépe. Jednu bolest nahrazuje jinou. Stačí pohled na její zjizvené ruce a hned víte, o co jde. Je to dívka, která má rány nejen na těle, ale hlavně na duši. Je rozbitá na kusy. Zdá se však, že postupně dělá pokroky: zpočátku vůbec nemluvila, pak ale začíná postupně komunikovat. Její stav se podle lékařů natolik zlepší, že může být propuštěna. Nicméně myslím, že důležitější roli v tomto rozhodnutí hrají peníze, protože ty naše hlavní hrdinka nemá. Její léčba nadále nemůže být financována. Musí tedy odejít z bezpečí, které ji psychiatrické oddělení poskytovalo. Už nebude mít čistou postel a teplé jídlo. Právě těchto „maličkostí” si totiž vážila nejvíce.

„Nejúčinnější zbraní je mlčenlivost. Lidi vás můžou ošálit slovy. Překroutit vše, co jste řekli. Mluvení dostane člověka do problémů, chytí ho do pasti.”

Jak se Charlie se svým propuštění vyrovná? Dokáže se vůbec někdy smířit s tím, co zažila? Dokáže se o sebe postarat, najde si práci a bydlení a bude mít dost peněz na to, aby si mohla každý den koupit něco k jídlu? Ačkoli jde teprve o sedmnáctiletou dívku, nezbývá ji nic jiného, než vyřešit všechny tyto základní existenciální otázky. Navíc se samozřejmě objeví nějaké ty problémy s nenaplněnou láskou. Ale nejdůležitějším úkolem, který ji čeká, je nespadnout do starých kolejí: hlad, smutek, únava, pocity nejistoty, osamělost, nemoci, zima, večeře z popelnice, muž v podchodu, zmrd Frank… to vše musí vytěsnit z hlavy. Dokáže to?

„Naše podvědomí je podivně přizpůsobivé a flexibilní. Někdy z naší mysli vytlačí špatné vzpomínky a ochrání nás tak od dalších problémů.”

Líbí se mi, že veškeré informace autorka dávkuje svým čtenářům postupně, což vás samozřejmě nutí číst dál a dál. Navíc rozhodně nemám pocit, že by kvůli tomu dílo bylo nějak rozvleklé. Postupně se dozvíte vše podstatné, co potřebujete vědět. A věřte, že jde o příběh plný citlivých tajemství.

„Musím se řezat, musím ze sebe odřezat každý kousek těla, dokud ze mě nic nezbude.”

Přiznám se, že z této knihy jsem měla nejprve strach. Bylo jasné, že bude hodně depresivní a plná smutku a bolesti. Přesto jsem se pustila do čtení a rozhodně toho nelituji. Tato zpověď mladé dívky je sice přesně taková, jako jsem očekávala, ale musím uznat, že vše je opravdu velmi dobře napsané. Dokonce tak dobře, že autorce odpustím i nějaké ty vulgarismy, které v knize jsou (což mi normálně docela vadí). Do daných situací se takováto slovní uklouznutí vlastně hodí. S hlavní hrdinkou budete soucítit, dostane se vám pod kůži a budete si přát, aby konečně zažila trochu té pohody a štěstí. Budete vtaženi do děje a nebudete chtít přestat číst, aniž byste zjistili, jak to celé vlastně skončí a co Charlie ještě čeká. A vzhledem k tomu, že nejde o žádnou detektivku, tak právě toto vnímám jako obrovské pozitivum tohoto díla. A také se mi moc líbí, jakým způsobem autorka vše dokáže vylíčit. Jako by se mi po celou dobu před očima odehrával během čtení film. Místy poměrně depresivní, ale i tak skvělý.

„Lidé by o nás měli vědět. O dívkách, které si svou bolest zapisují do vlastního těla.”

Rozhodně knihu doporučuji všem dospívajícím chlapcům i dívkám, kteří hledají sami sebe. Věřím, že tento příběh vás dokáže zaujmout a snad si v něm najdete i nějaké to ponaučení.

Ukázka:

V našem pokoji je příliš velké ticho, takže se začnu v noci procházet po chodbách. Bolí mě plíce. Pohybuju se velmi pomalu. 

Všude panuje naprosté ticho. Prstem přejíždím po stěnách. Dělám to celé hodiny. Vím, že až se mi zahojí rány a přestanu brát antibiotika, budou mě chtít nacpat prášky na uklidnění, ale já o to nestojím. Musím zůstat vzhůru a mít se na pozoru.

Může být kdekoli. Může být dokonce i tady.

Myslím, že se to jednou stane každému z nás…, bude to něco tak zásadního, že nás to roztrhá na kousky. A pak je potřeba se zastavit. A posbírat se dohromady. Zabere nám to spoustu času a možná zjistíme, že se musíme složit v jiné, lepší podobě. V takové podobě, ve které jsme si jistí, že všechny dílky perfektně sedí a my se už tak nikdy nerozbijeme. 

Dívka na kusy – Kathleen Glasgow. Omega, 2018.