Amerikána

Amerikána je bravurním společenským románem od pro mě do této chvíle neznáme nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie. Je zaměřen především na rasové otázky a s nimi spojené lidské předsudky. Ačkoli by se mohlo zdát, že v dnešním vyspělém a poměrně tolerantním světě není toto téma aktuální, většina z nás asi tuší, že opak je bohužel pravdou a taková banalita jako barva kůže často přináší řadu předsudků. Amerikána pak vlastně představuje pohled na rasismus z druhé strany (tedy z pohledu černošky), ze kterého vyplývá, že ani černoši si mezi samými bělochy nemusí zrovna připadat jako ryby ve vodě.

„Děláš věci proto, že chceš, ne proto, že to dělají všichni ostatní.”

Hlavní hrdinkou je dívka pocházející z Nigérie s podmanivým jménem Ifemelunammo. Ifemelu vypráví příběh o svém životě, ve kterém dochází k prolínání časových os přítomnosti s minulostí. Z Nigérie, kde tehdy vládla vojenská diktatura, odešla za studiem do Ameriky, na Princetonu získala postgraduální stipendium a začala se věnovat komunikačním studiím. Po komplikovaných začátcích a objevování nové kultury, jenž pro ni měla neosobní a neznámý půvab, se jí hlavně díky vztahu (možná bychom ho mohli označit za trochu vypočítavý) podařilo docela dobře usadit – ne všichni černoši měli takové štěstí, aby jim některé věci spadly jen tak do klína. Ifemelu nakonec získala i americké občanství, ale po třinácti letech, které v Americe strávila, začala pociťovat bodavý osten stesku po domově a rozhodla se vrátit do Nigérie – i když už byla demokratickou zemí, přesto se vrací do naprosto odlišného světa, než na který byla zvyklá. Vzdala se tak všeho, co se jí v Americe podařilo získat. Včetně vcelku fungujícího vztahu. Opravdu dokáže udělat tak zásadní životní krok a ze země plné blahobytu se vrátit do jedné ze zemí třetího světa? Dokáže po návratu do Afriky nahlížet na věci jinak než americkýma očima? A co od svého návratu vlastně čeká?

„Žiješ v zemi, která není tvoje. Když chceš uspět, děláš, co je třeba. ”

Zajímavé je, že sama Ifemelu píše provokativní blog o rasových otázkách: Rasovna aneb Různé postřehy neamerické černošky o amerických černoších (dříve známých jako negři). Však nejednou je tato dívka charakterizována jako ta, která nedokáže držet jazyk za zuby. V knize najdeme i její blogové příspěvky, ve kterých bez jakýchkoli servítek popisuje zkušenosti své i svých známých. Právě díky těmto svým příspěvkům, jež ukazují život černochů takový, jaký ve skutečnosti je, postupně rostla oblíbenost jejího blogu.

„Američani uvěří každému nesmyslu o Africe.”

Celé vyprávění je protkáno vztahem Ifemelu a Obinzeho – ten byl její první láskou, prvním milencem a jediným člověkem, před kterým se nikdy nemusela ospravedlňovat. Přestože s ním Ifemelu brzy po příjezdu do Ameriky zcela přerušila kontakt, nikdy na něj nepřestala myslet. A právě láska představuje pointu na pozadí rasových otázek a vnáší do díla románové prvky. Troufám si říct, že právě kvůli této dějové lince román dočtete: zatímco Ifemelu se podařilo získat vízum do USA, Obinze takové štěstí neměl. Ačkoli měli plán, že za ní brzy do Ameriky přicestuje, nikdy se tam nedostal. Co s nimi udělá třináct let odloučení? Byl jejich vztah tak hluboký, aby ho po takové době dokázali naplnit? A co když se za tu dobu do jejich životů připletl někdo jiný?

Většina kapitol je napsána z pohledu Ifemelu a ty jsou občas proloženy pohledem Obinzeho, což celý příběh oživuje a odtajňuje myšlenkové pochody a názory i druhé z hlavních aktérů. Styl, kterým autorka píše, je jednoduchý a nenáročný, takže i když se věnuje poměrně závažnému tématu, kterým rasová problematika určitě je, knihu si může přečíst kdokoli, koho toto téma zaujme. Blogové příspěvky jsou potom napsány bez jakýchkoli zábran a zcela hovorově. Rozsah románu dokazuje, že si autorka pohrává s detaily, celý příběh je takový vláčný a neuspěchaný, až poslední čtvrtina díla získává rychlejší obrat, což je v tomto případě i trochu škoda – nejde přece o žádnou detektivku nebo thriller a já bych si ještě pár stránek navíc klidně přečetla. Akci a napětí v příběhu Ifemelu opravdu neočekávejte.

„Když v rozepři zabiješ spoluválečníka, vzpomeneš si na něj, až budeš bojovat proti nepřátelům.”

Amerikána patří mezi díla, která nepohltí kohokoli. Mohu ji doporučit všem, kdo máte rádi společenské romány, zajímáte se o rasové otázky a chcete se více dozvědět o životě černochů jako imigrantů v Americe.

Ukázka:

„Že pro vás rasa nebyla problém, říkáte jen proto, že si to přejete. Přejeme si to všichni. Ale je to lež. Já jsem přijela ze země, kde rasa nebyla problém – neuvažovala jsem o sobě jako o černošce a černoška se ze mě stala, teprve když jsem přijela do Ameriky. Když je člověk v Americe černoch a zamiluje se do bělocha, na rase nezáleží ve chvílích, kdy jsou spolu sami, protože jsou tam jen oni a jejich láska. Ale v okamžiku, kdy vyjdou ven, na rase záležet začíná. Jenom o tom nemluvíme. Dokonce ani svým bílým partnerům se nesvěřujeme s těmi drobnostmi, které nám tak lezou na nervy, s tím, co bychom chtěli, aby chápali líp, protože se bojíme, aby neřekli, že jsme trochu hysteričtí nebo přecitlivělí. A nechceme od nich slyšet: Podívej, jak daleko jsme došli, ještě před čtyřicet lety by bylo nezákonné, abychom spolu chodili bla la bla, protože víte, co si myslíme, když to říkají? Myslíme si: Proč by to kdy sakra mělo být nezákonné? Ale nic z toho nevyslovíme nahlas. Hromadí se nám to v hlavě, a když přijdeme na takovýhle milý, liberální banket, prohlašujeme, že na rase nezáleží, protože takové věci prohlašovat máme, aby se naši milí, liberální přátelé cítili dobře. Je to tak. Mluvím z vlastní zkušenosti.”

Amerikána – Chimamandy Ngozi Adichie. Host, 2017.