Temnota

Petra Dvořáková je spisovatelkou s velkým vypravěčským talentem. Na svém kontě má mnoho příběhů, kterými si získala přízeň čtenářů. A pokud její tvorbu máte rádi i vy, určitě jste zaznamenali, že právě vyšla její další kniha: Rány.

Příběh volně navazuje na titul Vrány, který vyšel v roce 2020. Autorka se tehdy zaměřila na dvanáctiletou Báru, která byla černou ovcí rodiny. Její blízcí jí nerozuměli, což vedlo k eskalaci konfliktů. Možná by se situace tolik nevyhrotila, kdyby její straší sestra Katka nebyla tak dokonalá? Nebo je lepší říci: poddajná? Ale co to povídám, v této rodině přece nepředstavovaly problém samotné děti! Však si stačí vzpomenout na despotickou matku, která si právě na dětech vybíjela svou zlost a frustraci… Její život totiž neodpovídal představě, kterou o něm kdysi měla. A pokud už zmiňuji matku, musím připomenou i otce. Možná si zaslouží drobné zastání: s matkou svých dcer neměl úplně jednoduchý život… Na druhou stranu: Katka ani Bára nemohly za to, že otec nedokázal dát najevo svůj vlastní názor a jen přejímal matčinu vůli. Tento muž tedy rozhodně není bez viny! A je tu ještě jeden problém: jeho slabost pro mladé dívky nelze považovat za normální… Bára a Katka zkrátka vyrůstaly v naprosto disfunkční rodině. Osud Báry už známe, proto nastal čas lépe poznat ten Katčin. Což můžeme udělat právě díky novince Rány.

Určitě si vzpomínáte, že každá z dívek měla doma naprosto odlišné postavení. Zatímco Bára dostávala za vše bídu, k její starší sestře Katce rodiče chovali více sympatií. Ale dokáže i nadále být maminčinou vzornou holčičkou? Nebo se pod tíhou událostí rodinné poměry velice rychle změní? Prozradím vám, že vás čeká další příběh plný dětské bezmoci!

Autorka se tentokrát rozhodla ukázat, že ani zlaté dítě se v narcistické rodině nemusí mít dobře. Podle mě na první díl navázala obstojně. Pokud ale hledáte útěchu a naději, které vám ve Vranách chyběly, pak tohle nebude to pravé čtení pro vás. Někteří lidé se totiž nikdy nezmění – což je případ rodičů Báry a Katky. Nejsou schopni sebereflexe, která by jim otevřela oči.

Já mám díla od Petry Dvořákové velice ráda – z jednoho prostého důvodu: zabývá se různými tématy, která jsou aktuální (např.  tady skryté násilí na dětech). Nebojí se mezi čtenáři rozpoutat diskuzi a bez váhání se zastane těch, kterým je ubližováno. Odhaluje strachy, trápení, traumata, zkrátka zlo, které mnohdy číhá tam, kde bychom ho vůbec nečekali… Třeba v (na první pohled) spořádaných rodinách. Její příběhy mívají často hluboký podtext. Svým psaním vás dokáže rozrušit, případně úplně rozložit – to je případ Vran i Ran. Protože si uvědomíte, že nikdy skutečně nevíte, co se děje „za zavřenými dveřmi“. K podobným věcem, o kterých autorka píše, může klidně docházet třeba i u vašich sousedů!

Čím mě oba příběhy dostaly nejvíc? Jsou tak moc uvěřitelné. Přitom obsahují tolik smutku a bolesti. Vše, o čem Petra Dvořáková vypráví, ve vás bude rezonovat ještě dlouho po dočtení. Pokud patříte mezi vášnivé čtenáře, kteří přečtou třeba přes sto knih za rok, dobře víte, jak obtížné je pamatovat si obsah jednotlivých děl. Na většinu z nich jednoduše zapomenete. S touto sérií Petry Dvořákové se vám ovšem nic takového nestane: já jsem toho důkazem. Do Vran jsem se pustila hned po vydání a stále si vzpomínám, o čem autorka vyprávěla. A s Ránami to bude úplně stejné!

Ukázka:

Od tý doby, co se to stalo, o Báře nemluvíme. Ani mamka, ani taťka. Jenom jednou mamka přišla z práce a donesla tlustou lékařskou knihu, roz­ ložila ji přede mě, ukázala prstem na stránku a řekla: „Tohle si přečti.“
Potom čekala, než si to přečtu, bylo to ale hrozně složitý a vůbec jsem tomu nerozuměla. Byly tam samý těžký slova a dlouhý věty, ale bála jsem se mamce říct, že to nechápu.
Mamka nakonec řekla, že je to tam jasně na­ psaný, že Bára byla od narození nemocná a že se s tím nedalo nic dělat. Že kdyby to tak neskon­ čilo teď, skončilo by to tak jindy, že tady máme jasnej důkaz, že nikdo z nás za to nemůže. Od tý doby je to doma víc v pohodě.
Ani holky ze školy se mě na nic z toho nepta­ jí. A stejně bych nevěděla, co na to říct. Vlastně jsem ráda. Je to lepší, než když mě třídní posí­ lala za školní psycholožkou a ta se pořád na něco vyptávala. A chtěla o Báře mluvit. Stejně jako ta paní ze sociálky. Máma říkala, že je to strašná ženská, že v tom všem děsným, co se přihodilo, jí nejde o nic jinýho než nás ještě víc trápit. Byla fakt ráda, když jsem řekla, že k psycholožce už nechci. A že už nechci mluvit ani s tou paní ze sociálky. Protože hlavně nechci zradit mamku s taťkou. A připadalo mně, že ona se mě vyptává tak, abych je zradila. I když nevím v čem, pro­ tože to, že Bára byla příšerně zlobivá a nechtěla uklízet, je fakt pravda.

Rány – Petra Dvořáková. Brno: Host, 2026.