Vesnický život

Objevujete rádi nové české spisovatele? Já ano! Proto jsem se pustila do románu Pražačka na vsi, který napsala Soňa Paleta. Jde o její první literární počin, ale hned v úvodu vám mohu prozradit, že mně se knihou naprosto trefila do noty! Vypráví o holce, která se nikdy nechtěla odstěhovat z velkoměsta. Jenže nakonec ji k tomu donutilo hned několik událostí. A ona se následně nestačila divit, jak výrazně se změnil její život…

Brenda Volšová vyrůstala na okraji Prahy. Nebyla městských dítkem, ale přesto to měla do města kousek. Dětství si užila: s kamarády lítali po venku s klíči na krku, hráli na schovku, skákali gumu, houpali se na klandru, zvonili na zvonky cizích lidí… V pubertě pak společně posedávali na zastávce a probírali „těžkosti“ života dospívajících.

Nyní Brenda žije společně s manželem Evženem a roční dcerkou v jedné z garsonek na pražském sídlišti. Ačkoli Prahu vždy milovala, chybí jí zahrada, čerstvý vzduch, ticho a příroda.

„Už nikdy nechci žít v Praze. V bytě. Nechci poslouchat splachování, vzdechy, kroky, štěkání, sousedovic psa šest hodin v kuse, hádky a smích jiných lidí.“

A tak rodina vyměnila panelákový byt za dům v malebně posazené vesničce v hlubokých lesích a s hospodou lidově řečeno u nosu. Říká se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. A něco na tom asi bude – člověk netráví hodiny balením a nemusí se rozhodovat, co si s sebou vezme a bez čeho se jeho nový život obejde. Život na vesnici měl být idylkou – alespoň takové byly představy rodiny Volšových. Jenže ani ne po roce by nejraději dům prodali… Z Pražačky prostě vesničanka nebude!

„My jsme tady jedna velká rodina a žádný cizáky tu nechcem!“

Některá z Brendiných očekávání byla naplněna, jiná ani omylem. Nechybí patálie s dcerkou, manželem, sousedy či domácími mazlíčky. Dozvíte se, co se jim na životě na vsi líbilo a co nikoli. Jak je přijali místní, čím si je získali a co je naopak nahněvalo.

„To, co by v Praze upadlo v zapomnění, maximálně by si nás kámoši dobírali, tu znamenalo utrum, konec, šlus. Navrch na vsi dvojnásob platí, že se lidi řídí první informací, která k nim přijde, a podle ní posuzují všechno ostatní.“

Kniha má cca dvě stě stran, přečtete ji tedy klidně za jediný večer. Kapitoly jsou opravdu krátké, takže jde i o ideální čtení třeba do některého z hromadných dopravních prostředků – pokud např. dojíždíte do práce či do školy. Za deset minut stihnete hned několik kapitol. A ani v tašce vám kniha nezabere moc místa.

V některých situacích se určitě poznáte. Autorka líčí životní eskapády jedné rodiny, které mohou potkat kohokoli z nás. A během čtení se i vy zamyslíte nad výhodami a nevýhodami bydlení na vesnici a ve městě. Každý touží po něčem jiném a ne vždy jsou takové touhy naplněny. A někdy lidé ani pořádně nevědí, co vlastně chtějí. Soňa Paleta se s ničím nepáře, děj krásně plyne a  nikde se zbytečně nezasekává. Jde o jednu z mála knih, která vás zároveň pobaví i dojme – nechybí totiž ani okamžiky, během kterých byste se v kůži Volšových ocitnout nechtěli. Bonusem je desatero života na vesnici, které pro vás autorka sepsala. Hned uvidíte, zda by takový život byl tím pro vás či nikoli.

Pokud hledáte román, ke kterému se budete rádi vracet a přečtete ho jak se říká „jedním dechem“, rozhodně je Pražačka na vsi dobrou volbou.

Ukázka: 

Od prvního pohledu do očí uplynulo sedm let a my koupili nemovitost. Z rozumu. Rozhodla voda, topení, výše hypotéky a že se dalo hned a jakž takž bydlet. Dům na pomyslné návsi byl nejvyšší z celé vesnice a dovnitř jsme se vešli akorát my dva, protože třetinu zabíralo schodiště. Zahrada, která se za půl hodiny poseká, se jevila jako ideální pro objevení a probuzení mojí vnitřní zahradnice. Koupila jsem si velkou knihu o zahradách, prostudovala první kapitolu a vědecky zjišťovala od sousedky, paní Hladíkové, jaká tu převažuje půda, zda kyselá nebo zásaditá. 
„Ale děvečko zlatá, to já nevím, pročpak to chceš vědět?“
„Abych mohla zasít vhodnou zeleninu a jiný věci.“
„To ti nepovím, my když si to spočítali, tak nakupujem všechno v krámě.“
Nenechala jsem se odradit. Zasadila jsem ředkvičky, jenže po pár dnech jsem na výsadbu zapomněla. Koupila jsem zeminu a postavila z kamenů bylinkovou spirálu. Chytila se pažitka, jinak nic. Oceňovali ji ale psi coby příhodný patník pro značkování. Přiznala jsem si, že zahradnici v sobě nevyštrachám, a věnovala se tomu, co mě bavilo. Lezení po stromech, řezání větví, zastřihávání živého plotu, sekání trávníku, vození kolečka a třídění šroubků a hmoždinek v kůlně. 

Pražačka na vsi – Soňa Paleta. Praha: Motto, 2023.