Ve slepé uličce

Lidé, kteří mě znali, si myslí, že jsem mrtvá. Tak začíná debutový román Lidé, kteří mě znali od spisovatelky Kim Hooper. Osobně musím říct, že pro mě to byl velmi slibný začátek, který ve mě vzbudil vlnu zvědavosti a touhu se co nejdříve začíst. A stejné pocity ve mně přetrvávaly v průběhu celého vyprávění.

Kim Hooper postavila svůj příběh na jedné zásadní události, na kterou pravděpodobně nikdy nikdo nezapomene a která je navždy neodmyslitelně spojena s datem 11. září 2001. Teď už určitě všichni dobře víte, o jaký mezník se jedná. Ano: teroristický útok na USA, při kterém zcela zbytečně vyhaslo až příliš lidských životů. Přestože je to tak smutný moment, kvůli kterému spousta lidí přišla o své milované, moc se mi líbí, jak ho autorka ve svém díle dokázala využít. Nikdy by mě nenapadlo, že by si nějaká osoba řekla, že právě tohle je skvělý den na to, aby prostě zmizela z povrchu zemského.

„Lidé mohou kdykoli zmizet. Lidé přicházejí a odcházejí.”

Hlavní hrdinka Emily Morrisová pracovala v jedné ze společností sídlících v pověstných Dvojčatech v New Yorku. A 11. září 2001 měla být právě v jedné z budov, do které letadla narazila. Všichni si mysleli, že tam je. Všichni se o ni báli. Jenže ona svému osudu unikla – ten den totiž nebyla v práci. Emily se s největší pravděpodobností vyhnula své vlastní smrti. Dalo by se říct, že šlo o vhodný okamžik na nový začátek. Emily to však pojala po svém: zabalila si několik svých věcí a utekla z New Yorku do Kalifornie. A musím uznat, že svůj útěk provedla opravdu pořádně: nikomu se neozvala, dokonce ani svému manželovi a matce, kteří ji samozřejmě neustále volali, aby se ujistili, že je v pořádku a hlavně naživu. Změnila si jméno. Z Emily Morrisové se stala Connie Prynneová. Změnila i sebe, aby ji nikdy nikdo nepoznal. Za minulostí udělala opravdu tlustou čáru a vzdala se úplně všeho. Několik dalších let žila ve strachu: co když ji někdo odhalí? Co když potká někoho, kdo bude vědět, kým byla dřív? Několikrát jsem si při čtení říkala, jaký důvod k tomu všemu asi mohla mít… Co se jí stalo, že se zcela odpoutala od svého předchozího života?

„Čas nevyléčí všechno, bez ohledu na to, že se to říká.”

Nebojte se, na své otázky postupně dostanete odpověď. A možná, že nakonec rozhodnutí Emily i pochopíte. Možná. Autorka popisuje život své hlavní hrdinky velmi poutavě, ale zároveň s citem a také určitou jemností. I tak ale postupně odhaluje vše, po čem čtenář prahne. Vrací se do minulosti, takže dostanete šanci seznámit se s osobami, které ve svém životě měla dříve – dříve před svým útěkem. Kapitoly ohledně jejího minulého života jsou prokládány kapitolami, které se věnují současnosti. Určitě Vás nepřekvapí, že její nový život je plný lží. A také plný zásadních okamžiků a důležitých rozhodnutí. Nikomu nemůže říct pravdu, ani těm nejbližším. Nebo ano? Jen těžko bych vybírala, co mě bavilo více – přítomnost či minulost. Vlastně mi toto střídání časů naprosto vyhovovalo.

„Život se lží se stal jednoduchým. Už si jich ani nevšímám. Staly se v jistém smyslu pravdou.”

Musím říct, že celá kniha se mi opravdu líbila. Dokázala mě zaujmout, Emily a Connie mě svým příběhem naprosto pohltily. Chválím autorku za to, jak dokázala vylíčit jednotlivé vztahy – ať už ty milostné nebo příbuzenské (rodičů a jejich dětí). A ty emoce, těch jsem byla po dočtení úplně plná. Jsem ráda, že hlavní hrdinka nic nevzdávala bez boje. Byly i chvíle, kdy jsem měla slzy v očích a pořádně neviděla na písmenka. Když jsem se dostala až k závěru, říkala jsem si, že jedinou výtku mám právě k němu: chtěla bych vědět, co bylo dál. Na druhou stranu, pokud by nastala jedna určitá situace (až si knihu přečtete, tak pochopíte, co mám na mysli), tak jsem ráda, že jsem Emily opustila „včas“. Nebo třeba ještě autorka napíše pokračování? Uvidíme.

Ukázka:

Když jsme opustili tunel, vtrhlo do taxíku světlo. Otevřela jsem svou kabelku a nenápadně spočítala hotovost. Rozlámala jsem všechny své kreditní karty a spláchla jejich kousky do záchodu. Nechala jsem si jen řidičák. Potřebovala jsem ho jen kvůli identifikaci, aby mě pustili do letadla. Tohle obejít nešlo. Půjčení auta by také vyžadovalo identifikaci. Krátce jsem zvážila i krádež auta, ale byla jsem si jistá, že bych to zkazila. Skončila bych ve vězení, kde bych přesvědčovala stráž, aby si mě tam nechali navždy, místo toho, aby zavolali mému manželovi kvůli zaplacení kauce. Zapsali by mě jako případ duševně nemocné, což bych pravděpodobně také byla. Proto jsem se rozhodla letět, být jednou z těch mála statečných, kdo se odváží na palubu tak krátce po tom, co se stalo. Uniformovaní muži u bezpečnostní brány byli ostražitější než kdy předtím, ale moje průkazy nebyly ničím podezřelé. Nikdo nebude kontrolovat Emily Morrisovou, letící z New Jersey do Kalifornie. Emily Morrisová byla mrtvá. 

Lidé, kteří mě znali – Kim Hooper. Omega, 2017.