13413924_1204477186238530_71384549_nArménská genocida je nepříliš známé téma naší historie, přesto, anebo právě proto si ho vybrala Eve Makisová pro své Tymiánové dopisy. Za toto své dílo také dostala Zlatou medaili Aurory Mardiganiaové: na přebalu se o něm píše, že je to tragický, zároveň však veselý a romantický příběh; a s tím lze souhlasit. Je potom na každém čtenáři, nakolik mu tato kombinace sedne. Je to trochu jako broskev na kuřecím řízku. Někomu to zachutná, jinému ne. A když už jsme u toho jídla, dalším výrazným prožitkem, který z knihy vystupuje, je vášeň hlavních hrdinů pro vaření, pro řecká, arménská, kyperská jídla, jehněčí, tymián, sladké lepivé sladkosti, sezam, karamel, pečené maso a úchvatné národní pokrmy.

Jenže život není vždycky jen tymiánový.

Už už se skoro ukolébáte do sladké rozkošnosti a chcete si jenom užívat, když tu se náhle děj láme a navazuje na v předchozí kapitole ještě romantickou vůni pouštního arabského prachu, a dostává se vám syrového pachu krve a smrti. Strachu a války. Genocidy. Do morku kostí jdoucího strachu o vlastní život, o přesvědčení, že vy nemáte právo žít a proto musíte zemřít násilnou a bolestivou smrtí? Zážitek z masového hrobu, který na vás dýchne neuvěřitelnou autentičností, leč zabalený v takovém literárním vintage stylu, je něčím, co si budu z Tymiánových dopisů pamatovat navždy.

Je tu od všeho trochu – zbytečně, nebo to byl záměr?

13391031_1204477302905185_1354895493_n

Zanořena do četby jsem se čas od času vynořovala snad až vyrušována neustálými změnami nálad, prostředí, časů, atmosféry, vadilo mi to, kazilo mi to plynulý zážitek, ale s postupujícími stránkami jsem si uvědomovala, že v tomhle byl patrně od autorky záměr. Dát vše do kontrastu, zvýraznit prvním to druhé, druhým to třetí a třetím to první.

Katerina po smrti babičky najde společně se svou maminkou záhadnou krabičku a v ní arménsky psané dopisy a deník. Vydává se po stopách babiččina příběhu, sic trošku romanticky, ale berme to prostě jako letní čtení, které ale stále velmi důstojným a syrovým způsobem vzdává čest obětem arménské genocidy, od které uběhlo právě sto let. Najdete tu kusy historie, která byla v dějepise odbyta možná pár řádky, najdete tu ohnivé i silné charaktery lidí, slzy, smrt, zoufalství i obrovské dojetí a štěstí. Limonádovou lásku i hluboké city. Najdete tu vlastně všechno a ponejvíc dvě uvědomění – jak málo známe své prarodiče, protože jsme s nimi prožili až jejich poslední třetinu života… Jak chutná mísení různých národů, vzájemná nevraživost a je vůbec nutná? A všechno se to odehrává na horkém a voňavém Kypru. Lze si snad přát lepší čtení na pláž?

Najdete zde části, které osloví přívětivá srdce, části, které osloví srdce milující a zamilovaná, části, které osloví lidské svědomí, strach, úzkost, nepochopitelnost některých částí lidské historie.

Ukázka

,,Během následujících týdnů a měsíců jsem si na rytmus života v horách zvykl. Na horníky proudící za úsvitu do práce a na Martu krmící každé odpoledne kočky ze sousedství, na hluk dolu a všudypřítomný prach, který zbarvoval potok tekoucí po úbočí hory, pokrýval terakotové střechy a usazoval se na listech. Prach, jež halil strýcovy vlasy i šaty a způsoboval, že vypadal jako stařec.

Teda Lena věšela manželovo oblečení každý večer na šnůru na prádlo a vyklepávala z něj špínu koštětem, pak zametla dvorek a spláchla ho hadicí. Horníci a jejich ženy považovali prach za neškodný, stejně nevinný jako závěje sněhu pokrývající vrcholky hor v zimě. Měli příliš mnoho práce s obstaráváním každodenního živobytí, než aby přemýšleli o tom, proč jejich ovocné stromy neplodí, proč horníci trpívají v zimě záchvaty divokého kašle, proč je bolívá na prsou a proč tolik mužů umírá předčasně. Čerstvý vánek z hor, ve vsi tak vítaný, představoval požehnání, protože ochlazoval horníky, zatímco rubali zem, ale zároveň znečišťoval vzduch částečkami, které se jako červíci vesničanům usazovaly v plicích.“

Eve Makisová – Tymiánové dopisy. Argo, 2016.