Opět tu pro vás mám tip na knihu: tentokrát od autorky, která u nás zatím není příliš známá. Pod záštitou nakladatelství Metafora vyšel román Kolik barev má štěstí, který napsala Phyllida Shrimpton.

Hlavních hrdinů tu máme hned několik: třeba devadesátiletého Algernona, kterému od odchodu do penze život „protéká mezi prsty“. Každý jeho den je stejný: poslechne si zprávy, přečte noviny, zajde do obchodu, postará se o kocoura, po obědě si zdřímne a po večeři se zase podívá na zprávy. Jenže teď se mu jediným telefonátem převrátil život vzhůru nohama! Ozvala se mu dcera Helena, která po rozchodu s přítelem nemá kam jít… Proto Algernona požádá, zda by se k němu nemohla se svou téměř šestnáctiletou dcerou Annou (jeho vnučkou) na chvíli nastěhovat.

V jednom domě tedy budou žít příslušníci tří generací. Co myslíte, dokáží najít společnou řeč? Situaci lehce komplikuje fakt, že Anna a Algernon se vůbec neznají. I když Anně brzy bude šestnáct let, dědečka nikdy neviděla. Proč se s ním Helena přestala stýkat? Otevře opětovné shledání staré rány?

Její rodina byla postavená ze slámy, kterou první vánek snadno rozfoukal.

Veškeré své jistoty ztratila především šestnáctiletá Anna. Matčina přítele měla ráda, staral se o ně, dobře vařil, zkrátka byl to slušný chlap. Jenže teď zůstala zase sama jen s matkou. Musí se přestěhovat, změnit školu, rozloučit se se všemi kamarády…

Stabilita jejího života se kolem ní nemilosrdně rozpadala a trosky odnášel vítr dřív, než je stačila posbírat.

Ani pro Helenu nebude návrat do domu, ve kterém strávila dětství, jednoduchý. Minulost ožívá, vzpomínky se vrací – ty dobré i zlé… Podaří se jí po tolika letech se svým otcem navázat nějaký vztah? Algernon se od její výchovy distancoval a rodičovské otěže přenechal své ženě, Helenině matce. Ovšem později to nevnímal jako dobré rozhodnutí…

Algernon věděl, že v očích své malé rodiny rozhodně nikdy nebyl ideálním otcem.

Algernon je málomluvný muž. Mnoho let žil sám a společnost mu dělal jen kocour. Život po boku své dcery a vnučky i pro něj tedy představuje obrovskou změnu. Navíc jde o puntičkáře, který má rád pořádek. A nejspíš je vám jasné, ten se mu v domě udržet prostě nepodaří!

Autorka pro svůj příběh vybrala motiv, který bude blízký snad každému čtenáři: mezigenerační spory. Ať už jste rodiči, prarodiči, dcerou, synem či vnučkou, vnukem, jistě si dokážete představit, v jaké situaci se hlavní hrdinové ocitli. Algernon si s Helenou nikdy příliš nerozuměl, nevěří tedy, že nyní se něco změní. A Anna? Mladá dívka vyznávající zcela jiné hodnoty než on – to nemůže dopadnout dobře! Kam ta dnešní mládež spěje, že… Nebo nakonec hlavní hrdinou najdou společnou řeč?

Nenechte si ujít příběh plný mezigeneračních nedorozumění a emocí s nimi spojených, ale také lásky, rodinné pospolitosti a humoru.

Ukázka:

Algernon pátral v mysli po čemkoliv nemístném a mimořádném, co by mohlo ještě víc vykolejit jeho už tak dost rozkymácené myšlenkové procesy. Posledních pět týdnů bylo mírně řečeno náročných a on se cítil vyčerpaný všemi těmi změnami a otřesy, které narušily jeho zaběhanou rutinu. Poté, co kdysi v sedmi letech přišel na to, že nepříjemnosti, jež jsou nad jeho síly, může jednoduše zavřít pod pokličku, se musel najednou vyrovnat s další podobnou situací. Vždycky býval nemálo pyšný na duševní taktiku přežití, kterou sám vynalezl a postupně zdokonalil, a dost ho proto rozladilo, když mu Evie v počátcích jejich vztahu vmetla do tváře, že jeho schopnost držet si od citlivých záležitostí odstup není podle ní ani trochu zdravá. Jako kdyby se prý na život díval jen skrz prsty položené na očích. Uspořádání jeho mysli bylo jedinou oblastí, do níž se Evie odvážila vkročit proti jeho vůli, a on jí dal tvrdě najevo, že o jeho psychologickém založení se prostě diskutovat nebude.

Kolik barev má štěstí – Phyllida Shrimpton. Praha: Metafora, 2024.

logo