19397710_10203527204697644_203967066_nDlouhé noci v cizím světě jsou debutem americké autorky Annie DeWitt. Mělo by se jednat o román, ale podle mého názoru jde spíše o rozsáhlejší psychologickou novelu s nádechem erotiky.

„Žádná žena nevěří svému vlastnímu druhu.“

Příběh, který autorka vypráví, vás zavede do roku 1990, kdy padla Berlínská zeď, byl vypuštěn Hubbleův vesmírný teleskop, Mandelu propustili z vězení, Microsoft přišel s Windows, Gorbačov vyhrál volby, Ryan White zemřel na AIDS, frčely filmy na VHS, internetové stránky se načítaly tak pomalu, že jste si při tom stihli uvařit ještě vodu na čaj, a hry, jež jste hráli na počítači, jste si museli neustále zálohovat, jinak se vám vše odehrané ztratilo. Hlavní hrdinkou a zároveň vypravěčkou je mladičká dívka Jean, která popisuje svou nefunkční rodinu, dále prostředí, ve kterém žila, a lidi, s nimiž se setkávala, zkrátka vše, co se tenkrát v době jejího dospívání odehrálo. Tehdy jí bylo dvanáct (skoro už třináct) let a musela se poprat s tíhou světa. Poté, co její matka odešla od rodiny, zůstala sama s mladší sestrou Birdie a otcem.

„Jediné, co musíš udělat, je ten jediný krok vpřed a najednou si připadáš, jako bys holýma rukama mohla snést z nebe letící ptáky. Tak blízko jsi všem svým touhám a očekáváním. Nemusíš lézt po horách, aby ses cítila malá a naživu. Stačí se jen projít po těch lukách a ucítíš, že jen stačí natáhnout ruce.“

Dílo je takovým vyprávěním o lidech. Občas je těžké poznat, jaké vztahy mezi hlavními hrdiny vlastně panují. Někdy jsem měla pocit, že mi chybí některé souvislosti. Musím podotknout, že celou dobu jsem si lámala hlavu nad tím, proč od nich vlastně matka odešla. Říkala jsem si, že bych měla lépe číst mezi řádky, protože jsem asi něco přehlédla. Nicméně vysvětlení opravdu najdete až na konci, takže předpokládám, že to byl autorčin záměr, aby udržela vaši pozornost a zároveň vám vše nenaservírovala na stříbrném podnose hned na začátku.

„To nejdůležitější v životě je vytvořit něco autentického, osobního.“

Původně jsem se domnívala, že díky rozsahu pro mě tento román (novela) bude pomyslnou jednohubkou na jeden večer. Jenže to jsem se spletla – čtení je vzhledem k tomu, jak je příběh komponován, poměrně náročné, takže jsem si ho musela dávkovat postupně po menších částech. Styl, kterým autorka píše, je zvláštně zkombinovaný – přes drsnější výrazy až poeticky zabarvený, plný dvojsmyslů a intimity, přesto však takový nenápadný. Po několika stránkách jsem stále nevěděla, co od knihy očekávat. A právě tato neprůhlednost se mi líbí, protože kvůli tomu jsem ji neodložila. Co mě však trochu rušilo bylo, že se často velmi blízko po sobě opakovala stejná slova – těžko říct, zda je to nedostatek (úmysl?) autorky nebo překladu.

Že Dlouhé noci v cizím světě nebudou žádným veselým čtením, evokuje i samotná obálka, ze které stejně jako z celého vyprávění sálá melancholie, sentiment a pocit prázdnoty, možná tak trochu i zoufalství. Jako by hlavní hrdinka ani nikdy nebyla šťastná. Mohu doporučit zejména těm, kteří se rádi utápí v emocích, protože celé je to vlastně takový citový výlev dospívající dívky, který je proložen zejména pasážemi popisného charakteru. Neočekávejte bohatý děj se spoustou zvratů. Pro mě byla kniha snad až příliš depresivní, zkrátka mi v ní chybí alespoň trochu radosti ze života – dobře vím, že život umí být krutý, ale i dospívání přece může být alespoň někdy radostné. Přesto je velice poučná a věřím, že někteří lidé právě tuto sentimentalitu vyhledávají, takže své čtenáře si určitě najde.

Ukázka:

Ležela jsem jen tak v posteli, měla jsem zvláštní pocit, čekala jsem, až se táta vrátí. Pozorovala jsem tmu a snažila se rozeznávat její různé odstíny, abych pak dokázala rozpoznat sebemenší náznak světla signalizující přijíždějící auto. Když táta zabočil na naši příjezdovou cestu, viděla jsem odraz reflektorů na stropě. Následovaly reflektory auta K. Konečně vypadla.

Ještě jsem čekala na zaskřípění schodů. Táta se dole ještě šoural sem a tam. Byl zase sám. V tom tichu předtím jsem trochu doufala, že se vrátí s mamkou. Máma tu ale nebyla. Byla takovým tím typem člověka, který funguje jen na dva mody. První z nich je „jen si tak hovět a nic neuspěchat“ a druhý „jako šipka letět a rychle smykem pryč“. Pamatuji si, že jeden večer, než odešla, jsem sledovala její štíhlou siluetu míjet tátu na schodech. Její pružné tělo se vmezeřilo mezi jeho bok a zábradlí, jen aby ho nemusela zastavit. Jeho ruka instinktivně vystřelila, aby ji objala okolo pasu. Druhou rukou ji poplácal. Ona se ale vzepjala. Potom se nahoře na schodech políbili. 

Dlouhé noci v cizím světě – Annie DeWitt. Omega, 2017.