Patron

Nakladatelství Metafora přišlo letos v únoru s krásnou novinkou, kterou by si rozhodně neměla nechat ujít žádná milovnice ženských románů. Vařila jsem pro Picassa od Camilly Aubray totiž není jen tak ledajakým románem pro ženy. Patří k těm, které se svým zpracováním liší od ostatních a rozhodně vás zaujmou. A nejen to. Chytí vás za srdce.

Na první pohled vás na čtení určitě naláká už obálka. Sálá z ní taková ta letní pohoda, po které teď všichni po dlouhé zimě toužíme. Zároveň vám nenápadně prozrazuje, o čem celý příběh vlastně bude. Až dočtete, vše pochopíte.

„Lidé dělají, co mohou, aby dosáhli toho, co chtějí.”

Tento román bych bez mrknutí oka zařadila mezi rodinné ságy. Vypráví totiž o osudu tří žen z jedné rodiny. Dominantní roli zaujímá Céline, která se snaží odhalit rodinná tajemství své babičky Ondine a matky Julie. A přitom se odkrývá i její vlastní příběh. Celé vyprávění můžeme rozdělit na dvě dějové linky: první se odehrává v současnosti a týká se právě Céline. Ta druhá začíná ve 30. letech 20. století a je zaměřena na její babičku Ondine, která zažila něco, co by jí spousta žen mohla jen tiše závidět. Tehdy se jako mladá dívka cítila velmi osamělá: byla zamilovaná do jednoho mladíka, který však nesplňoval nároky jejího otce. A tak odjel za prací na obchodní lodi, aby dokázal svou dívku zabezpečit. Ondine mezitím pomáhala v kuchyni restaurace, kterou vedli její rodiče. Jednoho dne se v městečku objevil neznámý muž, který vystupoval pod skrytou identitou a v restauraci mu přezdívali Patron. Ondine tehdy ještě neměla ponětí, jak moc do jejího osudu zasáhne. Právě ona se stala tou, která mu každý den měla dovážet a chystat jídlo. A protože tehdy byla jen mladou, zvídavou a trochu tvrdohlavou dívkou, určitě si dokážete domyslet, že nezůstalo pouze u toho…

„Nemůžeme mít vždycky všechno, po čem toužíme, ale můžeme se naučit obětovat některé své sny a tím zajistit, že se náš život nepromění v noční můru.”

Neprozradím příliš, když řeknu, že tím tajemným mužem byl sám Picasso. Ondine se během několika návštěv stala závislou na umělcově povzbudivém elánu a toužila ho lépe poznat. Co vše se jí přihodilo toho roku, kdy ho poprvé potkala? A jaké dědictví zanechala své dceři a vnučce? To jsou otázky, které budou trápit právě Céline. Bude překonávat překážky, které před ni postaví život, nebo se vzdá?

„Lidé, kteří v životě zažili hodně tragédií, bývají někdy přehnaně bojovní a protivní, aby nedali najevo svou extrémní zranitelnost.”

Já osobně mám moc ráda taková díla, která v sobě spojují několik témat — přesně jako je tomu zde. Umění, provensálská kuchyně, rodinná tajemství a rodinné vztahy, trocha pátrání, které je příjemným oživením děje a bezesporu navnadí čtenářovu zvědavost, a samozřejmě také láska. Myslím, že každá romantická duše si v této knize přijde na své. Užijete si prostředí čarovné Provence a na jazyku budete mít lahodnou chuť jídel, kterých je kniha úplně plná.

Přesně tento styl, kterým Camille Aubray píše, patří k mým oblíbeným. Dokáže ve vás vyvolat vlnu emocí, negativních i pozitivních. Donutí vás si některé postavy zamilovat a jiné naopak nenávidět. Zároveň je její styl malebný a květnatý. Každá věta je takovým pohlazením po duši. Oblíbila jsem si tu neuvěřitelnou hru s barvami, kterou autorka v rámci svých popisů rozehrála. V mnoha ohledech mi velmi připomíná styl známé autorky Virginie Andrewsové, při čtení jsem zažívala obdobné pocity jako u jejích knih. Obě v sobě mají něco, čím mě k příběhu naprosto připoutají.

Vášeň, láska, touha a tajemství jsou přísady, které okořenily život několika generací jedné rodiny. Všechny tři ženy opakují obdobné chyby. Každá se s tím vyrovnává jiným způsobem. Autorka se zde také zaměřila na odlišné postavení žen oproti mužům, z čehož vznikla řada různých konfliktů. Všechny tři ženy měly komplikované vztahy s muži, ať už s partnery nebo otci.

„Malovat by měly ženy. Lidská tvář je mnohem důležitější, než aby se mohla nechat napospas jen mužům.”

Vařila jsem pro Picassa je rozhodně tím pravým čtením pro ty, kteří od románů pro ženy očekávají něco víc. Pokud jste našli zalíbení ve knihách jako Cukrářova dcera (Laura Madeleine) nebo Georgette píše otci (Anne Gesthuysen), určitě nevynechejte ani tuto. Všechny se nesou v podobně milém duchu.

Ukázka:

Monsieur Belange počkal, až Ondine dojde až k němu, pak vzhlédl a potichu pravil: „Ať je všechno dokonalé. Od toho pána nesmí přijít jediná stížnost. Rozumíš?” 

Ondine krátce přikývla. „Kdo je to?” zašeptala. 

Otec pokrčil rameny, jako by na tom nesešlo. „Nějaký důležitý umělec, který chce v klidu pracovat, než se sem v létě všichni nahrnou.” 

„Jak se jmenuje?” naléhala dál Ondine. 

„Říká si Ruiz.” V tom, jak to otec pronesl, bylo něco nezvyklého. Ondine byla natolik všímavá, že to poznala, a v očích se jí objevily pochybnosti. 

Monsieur Belange to postřehl, pousmál se nad její bystrostí a tiše doplnil: „Ale ve světě umění ho znají jako Picassa. Říkám ti to, protože by to jméno mohla u něj doma zaslechnout, ale nesmíš ho nikomu prozradit. Nechce, aby někdo věděl, že je tady. Potřebuje soukromí a víc než slušně nám zaplatí, takže se prostě na nic neptáme,” varoval ji a zdál se být potěšený tím, že právě on byl tak poctěn. „A ještě něco: nesmíš nikdy vykládat o tom, cos v tom domě viděla. Od nás nesmí uniknout ven žádné drby.”

Vařila jsem pro Picassa – Camille Aubray. Metafora, 2018.