Znáte mladou českou autorku Michaelu Dočkalovou? Má na svém kontě už dvě povídkové knihy – první vydala v roce 2018 (Mysli na nesmysly) a druhou o rok později (Koukej, bude to oukej). Pro mě jméno autorky není neznámé a už delší dobu jsem měla v plánu si oba soubory povídek přečíst. A tak vám dnes mohu podrobněji představit starší z nich: Mysli na nesmyly.

Pokud mé recenze sledujete, tak o mě nejspíš víte, že nejsem příliš velký fanoušek povídek. Málokdy je dokážu ocenit. A pokud ano, upřednostňuji formu audioknihy, protože tak si je mnohem více užiji. Obvykle mi vadí, že jsou krátké. Jakmile se seznámíte s jednotlivými postavami, už je konec příběhu. V horším případě je ani pořádně poznat nestihnete, protože vyprávění se zkrátka nerozjede. A vůbec nemluvím o tom, že vše často končí v tom nejlepším momentě a vy si můžete tak akorát domýšlet, jak by vše pokračovalo dál. Ano, nejsem fanouškem otevřených konců. Ale víte, co mě potěšilo? Sama autorka hned na začátku svého díla přiznává, že i ona vnímá povídky naprosto totožným způsobem! A raději tedy sáhne po pořádně tlustém románu. To máme společné. Jak se mi tedy její povídky trefily do noty?

Soubor obsahuje celkem 8 povídek: 1. Šťastný a veselý, 2. Všechno bude zase dobrý, 3. Ta druhá, 4. Hlavou v oblacích, 5. Čí je to vina, 6. Na letišti, 7. Vánoční večírek, 8. Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá.

Kvalita jednotlivých povídek je různá. Není to nic překvapivého, každému se líbí něco jiného, některé téma vám bude bližší než jiné. Každý z nás má jiné preference a to se projevuje i v mém názoru na jednotlivá vyprávění. Některé povídky jsou navíc velmi kraťoučké, jiné naopak delší, což také jistě bude hrát roli v tom, jak moc se do nich dokážete ponořit a jak vás zaujmou. Někdy tomu bývá tak, že jednotlivé povídky z jedné knihy mají několik společných rysů. Může je spojovat třeba téma. Tyto povídky jsou o vztazích. Jde o vztahy mezi sourozenci, jindy o vztahy mezi dětmi a rodiči a pak samozřejmě také o vztahy mezi partnery. Nutno podotknout, že jsou to vztahy problémové. A další společný znak: všechny povídky jsou reálné. Vše, o čem autorka píše, se skutečně může stát. I Michaela přiznává, že jsou inspirovány samotným životem. Někdy využila své vlastní zkušenosti, jindy zkušenosti svých známých, něco je samozřejmě smyšlené. Otevřeně však přiznává, že jejím vlastním životem je inspirována především povídka, kterou najdete na samém závěru knihy (Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá).

Z osmi povídek mě dvě vůbec nezaujaly (Šťastný a veselý, Vánoční večírek). To mi však přijde jako dobré skóre, protože ostatní se mi líbily. Nejvíce šokující pro mě byla druhá povídka s názvem Všechno bude zase dobrý. Autorka v ní vypráví o dvou sourozencích, o sourozenecké rivalitě a hlavně o tom, co všechno si může dovolit syn k vlastní matce. Jsem si jistá, že děj tohoto příběhu si budu dlouho pamatovat, tohle se autorce povedlo. Zajímává je také povídka Na letišti. Svým konceptem se liší od ostatních. Je totiž rozdělena na čtyři části a každá z nich je napsána z pohledu jiné osoby. Postavy jsou samozřejmě propojené a mají mezi sebou různé vazby. Dějově je tedy propracovanější než ostatní vyprávění, což se mi líbí. Velmi výrazným (i když na první pohled nenápadným) příspěvkem v tomto souboru je pak poslední povídka Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá. Dlouho jsem přemýšlela, zda se mám v tomto případě vůbec pouštět do konkrétního hodnocení. Téma, kterého se týká, je velmi citlivé (podstatné pochopíte z pouhého názvu). Až bolestné. Je kraťoučká a na děj nikterak bohatá, přesto je v ní ukryt velmi silný příběh. Málo slovy je v ní řečeno mnoho. Přemýšlela jsem o tom, zda bych ocenila, kdyby byla tato povídka delší, detailněji zpracovaná. Zajímal by mě osud, který daná rodina musí nést. Jenže na druhou stranu: vše podstatné tu je. Někdy zkrátka není potřeba říkat více, protože vás dokáže zasáhnout jen těch pár slov.

Pokud jde o stylistiku knihy, tak tady jsem neměla vůbec žádný problém. Ano, je psána nespisovně. A autorka hned v úvodu knihy vysvětluje proč (tuto interakci se čtenářem hodnotím také velmi pozitivně). Daný způsob vyjadřování se navíc k postavám, které se ocitají v neformálních situacích, hodí. A korektury byly provedeny pečlivě. Dlouho jsem neměla v ruce knihu, u které bych si nebyla vědoma žádného překlepu či gramatického prohřešku. A v neposlední řadě grafické zpracování: to musí ocenit snad každý čtenář!

Toto je jedna z knih, ve které si každý z nás najde něco, co se mu bude líbit. A také něco, co se mu líbit nebude. Přečtení všech povídek vám nezabere mnoho času. Pokud se vám některá netrefí do vkusu, přeskočte ji. Já osobně si myslím, že autorka si naši podporu zaslouží a hned se pouštím do její druhé povídkové knihy, kterou vám představím v příští recenzi.

Mysli na nesmysly – Michaela Dočkalová. Praha: Orio, 2018.