Lisa Genova patří mezi mé nejoblíbenější autorky. Její příběhy jsou nadčasové, odhalují životy normálních lidí, jejich problémy a starosti. Jsou plné bolesti i naděje. Naprosto mi vyrazila dech svým románem Levá strana světa, takže jsem se s chutí pustila do její novinky Poslední věta.

Hlavním hrdinou je ctižádostivý klavírista Richard. Miluje pozornost, kterou mu lidé na jeho koncertech věnují. Miluje hudbu, noty, klavír. Svou vášeň nepřestal nikdy rozvíjet a sklidil tak mnoho úspěchů. Hudba ho uklidňuje. Jeho prsty tančí po klávesách a on se zcela ponoří do tónů, které rezonují koncertním sálem. Nevnímá okolní svět. Jeho sen se stává skutečností. Pak ovšem přijde tvrdé prozření: jeho pravá ruka ho neposlouchá. Domnívá se, že půjde jen o zánět šlach. Jenže tohle není dočasný problém. Je to konec jeho kariéry. Diagnóza zní Amyotrofická laterální skleróza, tedy ALS. Jak se s tím dokáže člověk jako on vyrovnat? Těžko. Zatím má ochrnutou jen jednu ruku, ale dobře ví, že tím to nekončí. O jakou část sebe přijde příště?

Richard vedl zvláštní život. Klavír pro něj vždy znamenal vše. Není se čemu divit, byl úspěšný a slavný. Jenže dával mu přednost i před vlastní rodinou. Před ženou a dcerou. Většinu svého času trávil na cestách, v hotelech a slavných koncertních síních. Ačkoli jeho manželství trvalo několik dlouhých let, nakonec skončilo rozvodem. On i jeho žena byli příliš osamělí, odloučení bylo dlouhé a komunikace mezi nimi čím dál víc vázla.

Vztah mezi Richardem a Karinou navíc komplikovala ještě jedna věc: oba měli stejnou vášeň. I Karina se chtěla věnovat hře na klavír. Milovala bezprostřednost příjemného zvuku linoucího se z jejího oblíbeného nástroje a příběh not, jenž vyprávějí prsty. Hra na klavír byla její jízdenkou z Polska na konzervatoř v Americe. Tam se seznámila s Richardem. Jenže svůj sen nemohli budovat oba zároveň, toto privilegium připadlo jen jemu. Karina se zatím starala o jejich dceru a dávala soukromé hodinu klavíru. Jaký by byl její život, kdyby Richarda nikdy nepotkala?

„Být svoji, to je víc než jen nosit prsten.“

Není příliš překvapivé, že manželství Richarda a Kariny skončilo rozvodem. Oba si však v sobě nesou vzpomínky (dobré i špatné) na společný život, které nejdou vymazat. Jejich společný dům, ve kterém Karina po rozvodu zůstala, je jako muzeum zničeného manželství. Všude vidí otisk svého bývalého manžela. Přesto jí nechybí. Po jeho odchodu zavládl v jejím životě slastný klid. Alespoň do chvíle, než zjistila, s jakou nemocí musí Richard bojovat.

„Richardovo zrušené turné není její starost. Rozvedla se s ním. Jeho život už není její problém.“

Tento příběh vám ukáže, jaké to je žít s nemocí ALS. I vy ucítíte vibrace crescenda, které vytrvale stoupá, dokud nedosáhne dramatického vyvrcholení. Richard totiž dobře ví, že jednou přijde den, kdy jeho mozek nedokáže ovládat většinu svalů. A on zůstane paralyzován, při zachování psychických a mentálních schopností. Kdy tento okamžik nastane? Jak dlouho ještě povede relativně normální život? A kdo mu bude největší oporou?

Román je napsán z pohledu obou hlavních hrdinů. Odhalíte tedy, co každý z nich prožívá. Jak oba vnímají své manželství, nakolik si váží toho druhého. Kromě toho, že autorka se zaměřuje na ALS, dává velký důraz i na vztahy mezi lidmi. Nejen na ty partnerské, ale také na vztah mezi rodiči a dětmi, na výchovu společného potomka.

„Zvláštní, jak se příběh o jejich životě může naprosto lišit podle toho, kdo jej vypráví.“

Poslední věta vám přináší další z poučných příběhů, které vám ukáží, že zdraví je skutečně to nejcennější, co máme. A rodina. Bez spřízněné duše jen těžko ustojíte to špatné, co s sebou život přináší. A pokud si to uvědomíte ve chvíli, když už bude pozdě, marně budete hledat naději na to, že jednou bude zase dobře.

 

Ukázka:

Nasadí otvírák na horní část hrdla a začne s ním kroutit, ale než trochu pohne zátkou, začne mu vypadávat z ruky. Sundá otvírák z láhve, zkoumá hrdlo a přejíždí po něm prstem. Ruku si otře do kalhot, jako by byla mokrá.
„Tyhle špunty zalité voskem se blbě otvírají.“
Přesune otvírák, snaží se a snaží, ale kloužou mu prsty a nad kroutícím mechanismem nemají vládu. Karina už mu málem nabídne, že to udělá za něj, on toho ale najednou nechá a mrští otvírákem přes celou místnost. Karina se instinktivně přikrčí, i když dráha otvíráku ji nijak neohrožovala.
„A je to,“ oboří se na ni Richard. „Na to ses přišla podívat, že?“
„Nevím. Nevěděla jsem to.“
„Už jsi spokojená?“
„Ne.“
„Proto jsi sem přišla. Abys mě viděla takhle poníženého.“
„Ne.“
„Už nemůžu hrát, ne dost dobře, a už nikdy hrát nebudu. Proto se moje turné zrušilo, Karino. To jsi chtěla slyšet?“
„Ne.“
Upřeně se mu dívá do očí, stát tváří v tvář jeho zuřivosti ji naprosto děsí.
„Tak proč jsi tady?“
„Myslela jsem, že bych měla.“

Poslední věta – Lisa Genova. Brno: Jota, 2021. 

logo_Jota