Mělo to smysl?!

David, čteno Da-VÍD, Menasche dlouhé roky žil svůj normální život i s rakovinou. Když ale ztratí asi polovinu síly v levé půlce těla a přijde o osmdesát procent svého zraku, je mu jasné, že už se dále nemůže věnovat tomu, co ho naplňovalo – učení.

Rakovina vzala Davidovi minulost a vezme mu i budoucnost, ale nevezme mu přítomnost a právě z toho důvodu se rozhodne vyrazit na cestu po státech, aby se dostal až k Tichému oceánu. Cestou se setkává se svými bývalými studenty, aby zjistil, jestli v nich jeho učení něco zanechalo nebo pro ně nic neznamenalo.

David se s námi ve svém autobiografickém příběhu podělí o to, jak se dostal k učení, co učil studenty ve svých hodinách, o své poznatky z vyučování a života, o svůj boj s rakovinou a samozřejmě o cestu po státech.

Když jsem se mamce zmínila o téhle knize, řekla mi, že mám samé knížky o nemocích. Nesouhlasím s ní. Nejde mi o to, že je v těch knihách nemoc, jde mi o to, že ty knihy ukazují, jak nejistý je lidský život a že nikdy nevíme, kolik času nám zbývá. Že lidský život není samozřejmost a stačí pár chvil, abychom o něj přišli.

Mělo to smysl?! je právě taková kniha, která vám ukazuje život a samotné lidi, takové jací jsou. Že někdy se vám splní sny, o kterých ani nevíte, že je máte, že stačí málo, k tomu, abychom o všechno přišli, že občas přichází věci, za které nemůžeme, ale které nám mohou všechno sebrat, že nemáme tisíce zítřků a že na každého z nás čeká smrt. Že každý jsme jiný a máme jiné priority. Možná máte pocit, že tohle už jste slyšeli tolikrát, ale zamysleme se: kdo z nás si to skutečně uvědomuje a chová se podle toho? Kdo se snaží nepromarnit jedinou příležitost říct svým blízkým, že je má rád a udělat pro ně něco hezkého, kdo se snaží plnit si bezodkladně svůj sen a nespoléhá na to, že tu s jistotou bude i zítra a spoustu dalších dnů?

„Vždycky mě uklidňovalo pomyšlení, že bez ohledu na to, kde jsem a co mě potkalo, miliony ostatních lidí se ve stejnou chvíli dívají na ten samý měsíc.”

Pro Davida nebylo učení jen povoláním, kterému se věnoval, pro něho to byla vášeň, jeho životní poslání a se svými žáky si tvořil pevné vztahy. V rámci vyučování angličtiny dával svým žákům i rady do života a snažil se je navést k tomu, aby si utvořili i své vlastní názory a především, aby našli svou cestu. Nesnažil se získat si jejich respekt přísností, ani přehnaným kamarádíčkováním se s nimi. On se je snažil motivovat, aby sami toužili po vzdělání, aby se sami zamýšleli. Inspiroval je a motivoval, pomáhal jim s jejich problémy a uděloval jim potřebné rady do života, ať už co se to týkalo jejich milostných vztahů, vztahů s rodinou či jejich sexuální orientací. Není divu, že jeho hodiny a především samotného Davida žáci milovali.

David ale nebyl jen skvělým učitelem, nýbrž i úžasným člověkem. Oplýval optimismem a jen tak se nevzdával a jak už jsem zmínila – i přes svou nemoc se dál věnoval svému životnímu poslání. A i když později už učit nemohl, nakonec se rozhodování o svém životě nevzdal. Přerušil léčbu, i když podle spousty lidí si tím předepsal rozsudek smrti, a setkal se svými studenty, podíval se, jak žijí a kolik si toho od něho odnesli. Stejně, jako optimismus a pozitivní energie z něj vyzařovala i inteligence a moudrost.

Pokud jste z mého vyprávění nabyli názoru, že byl naprosto dokonalý a nikdy ho nepotkaly tmavé chvilky, mýlíte se. Nebyl bezchybný a i on mě své zápory a temné chvíle, kdy ho opouštěl nejen pozitivismus, ale i síla.

„Tím, že lžeme, dáváme najevo, jak se bojíme.”

David byl učitelem, ale i člověkem, jakého jen tak někde nenajdete. Neskutečně jsem si jej oblíbila a mrzí mě, že právě k němu byl osud tak krutý, protože nevěřím, že si to zasloužil. Hrozně bych si přála, aby lidí, jako je on, bylo víc.

Může se zdát, že zatím vychvaluji jen hlavní postavu, ale nesmíte to tak brát. Protože já se vám tím snažím vylíčit úžasnost celé knihy. Ono v tomhle typu knihy je hlavní hrdina asi tím nejdůležitějším, no ne?

Samozřejmě se v knize setkáváme i se spoustou jiných postav a i se spoustou dalších příběhů a můžeme pozorovat, jak moc je David ovlivnil.

Davidův životní příběh je sám o sobě úžasný, ale zároveň i smutný a David ho dokázal skvěle shrnout do knihy o dvou stech stránkách. Psal skvěle, svižně, bez zbytečných zdlouhavých popisů a on sám se v něm neskutečně odrážel. Stránky mi rychle utíkaly a přišlo mi, že konec přišel až příliš brzy.

Kniha je doplněna o vzpomínky Davidových bývalých žáků, kteří vypráví o tom, jak jim profesor Menasche pomohl, čímž ovlivnil  jejich životy, a my tak můžeme přímo vidět, jak moc pro ně znamenal.

Mrzí mě, že musím tak úžasné knize vůbec něco vytknout, ale bohužel to nemohu jen tak přejít, ač si připadám jako hrozný puntičkář: chtělo by to trochu zapracovat na korektuře překladu. Já vím, že sem tam se může v knize chyba objevit, na druhou stranu zastávám názor, že by ten počet měl být omezený na jednu – dvě. A i přesto, že jich v knize zas tak moc nebylo, mohlo jich být o něco méně. Jo a také myslím, že v názvu nemusel být ten vykřičník, nehodí se k tomu. Moc mi tam neseděl ještě před přečtením knihy a po jejím přečtení mi tam nesedí už vůbec.

„Kdysi jsem zaměňoval moc se silou, ale zjistil jsem, že je mezi nimi patrný rozdíl. Moc je schopnost něco měnit. Síla je proti tomu vytrvalost.”

Jak už jsem řekla, miluji knihy s podobnou tématikou a Mělo to smysl?! je úžasným dílem a já vám ho mohu vřele doporučit. Já si tu knihu jednoduše zamilovala a jsem neskutečně šťastná za to, že existuje. Rozhodně se jí nebojím nazvat jednou z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. Mám tendenci se neustále opakovat o tom, kolik vám toho ta kniha ukáže a dá, ale to není dobrý nápad a proto vám ji už jen naposledy doporučím.

Ukázka

Jak je to možné? Vždycky jsem se snažil být dobrým člověkem. Snažil jsem se dělat všechno správně. Praštil jsem se do hlavy? Snědl jsem něco? „Davide,“ přerušil mě nakonec, „musíš se pochlapit.“ Tohle byl celý můj bratr. Seber se. Nekňuč. Buď statečný. Chtěl jsem to pro Jacquese udělat. Pro Paulu. Pro svoje studenty. Nechtěl jsem vypadat jako bezmocný neschopný slaboch. Zhluboka jsem se nadechl, ještě jednou a pak mi z úst vyšla slova, která mě samotného překvapila.
„Neměj péči, mám to na háku,“ pronesl jsem. A ještě podivnější na tom bylo, že sotva jsem to vyslovil, věděl jsem, že to zvládnu.

David Menasche – Mělo to smysl?!. Fortuna Libri, 2014.