Dnes zase potěším příznivce české literatury: nakladatelství Host vydalo nový příběh od Petry Klabouchové: i vy se nyní můžete začíst do knihy Vona.

A kam vás autorka zavede tentokrát? Opět na Šumavu. Vrací se totiž k jedné děsivé události, k níž na Šumavě v 19. století došlo. A minulost samozřejmě propojí s přítomností…

Obyvatelé odlehlých šumavských osad tehdy bojovali o přežití. Byli izolovaní uprostřed nelítostné přírody. Tamní zimy byly drsné a často lidi z osad zcela odřízly od okolního světa. Sněhové přívaly roku 1853 pohřbily místní samoty na dlouhé měsíce… Lidé uvízli v ledové pasti. S tenčícími se zásobami stoupala nervozita. Nikdo se nikam nedostal. Ani mrtvá těla nemohla být odnesena. Není divu, že se v dané situaci objevila neznámá epidemie… Obyvatelé osad doufali v pomoc. Řada z nich marně…

Petra Klabouchová ve své knize vychází ze střípků vzpomínek, které se na Šumavě vyprávějí dodnes. Inspirovala se pověstmi i informacemi z kronik. Hlavní postavy jsou fiktivní, ale jejich osudy tak úplně ne… Čeho jsou schopni ti, kteří bojují o život? Téměř všeho. Najdou se i tací, kteří si raději vyberou smrt, ale jiní neberou ohled na nic a na nikoho. Vlivem utrpení se přestávají chovat jako lidé…

Co vám budu povídat, nejde o žádné lehké čtení. Atmosféra je děsivá, tajemná, z příběhu sálá hrůza a zoufalství. A pohltí vás natolik, že se od něj nebudete moci odtrhnout. Samozřejmě v případě, že rádi vyhledáváte knihy pohybující se na hraně detektivky a hororu. Pokud ovšem dáváte přednost jiným žánrům, stejně zkuste dát titulu Vona šanci – zaslouží si to. Když si uvědomíte, že hodně z toho, co Petra Klabouchová popisuje, má reálný základ, dostane čtení zcela jiný rozměr!

Sníh, hlad, epidemie, vlci, vlčí synové, bezejmenné ženy a rodové prokletí – tato témata v knize najdete. Já se přiznám, že jsem o tragédii, která se na Šumavě v 50. letech 19. století stala, moc informací nevěděla. A obdivuji autorku, kolik toho dokázala zjistit a jak čtivě své postřehy čtenářům předala. Vybrala zajímavé téma, které mnoha lidem rozšíří obzory. A připomene události, na něž by se jinak zapomnělo. Myslím, že nikdo z nás si podobnou situaci nedovede ani představit! Nejen sněhové kalamity jsou dnes vzácností… Nesmím zapomenout zmínit, že místy na mě působil děj až dost drsně, ale pro tuto autorku je to typické. Podobné pocity jsem měla i u některých z předchozích děl. Citlivější čtenáře určitě její tvorba velmi zasáhne. Mohu vám zaručit, že vám její příběhy uvíznou v paměti a určitě na ně (minimálně nějakou dobu) nezapomenete.

A kdo by si neměl tento příběh nechat ujít? Příznivci české literatury a samozřejmě tvorby Petry Klabouchové. A jsem si jistá, že vyprávění potěší zejména čtenáře, kterým se líbilo její dílo Ignis fatuus. V mnoha ohledech jsou si totiž podobná.

Ukázka:

Když se na chvíli otočíš od hor dolů čelem k údolí, můžeš slyšet, jak se nám, titěrným človíčkům, ty dávné kopce za zády smějí, Leno.
O podzimu toho proklatého roku 1852 se tu říká, že byl prostě jiný. I tady nahoře, na Cimrukách. Nezvykle teplý, dlouhý. Bez konce. Topit se po chalupách začalo prý až v půlce září, a to jenom na noc. Švestky už sklizené, šípky kolem cesty taky, a mrazíky pořád nikde.
So ist das eben, tak to prostě je, však víš, Leno, tady nám první jinovatka pokryje luční kvítí, už když se červenec se srpnem střídají. Ale tenkrát nic. Až se místní s nedůvěrou otáčeli k Huťské hoře, k tomu všudypřítomnému stínu za jejich zády, v očích strach. Marně čekali sněhová mračna, co táhnou těžká břicha nízko nad pahýly holých stromů. Začalo se říkat, že tohle není dobré znamení. Nemůže být. Že se tam nahoře v kopcích chystá něco zlého. Šumava se zlobí.
Tvůj otec Anton, tehdy mu bylo sotva osm let, Leno, malej kluk kolenatej, si celý život dobře pamatoval, jak ještě tu poslední říjnovou sobotu s dědou do stodoly zaváželi dřevo na zimu. Luční tráva kolem byla pořád vysoká. Mráz ji nespálil, sahala malému až po pás.

Vona – Petra Klabouchová. Brno: Host, 2026.

HOST-logo