Nakladatelství Jota přišlo hned na začátku letních prázdnin s mnoha novinkami, které mě zaujaly. Mezi ně patří i román Ciao Bella od Sereny Giulianové. Možná byste na první pohled dle obálky (a snad i anotace) mohli hádat, že půjde o odpočinkový román, jenž bude ideální volbou na dovolenou. Já se však musím přiznat, že vzhledem k obsahu bych ho rozhodně nezařadila mezi odpočinkovou literaturu. Je jasné, že každý z nás má tuto hranici trochu někde jinde, ale tohle není jen tak obyčejný příběh, který prolétnete a nijak vás nezasáhne. Protože v sobě ukrývá mnoho závažných témat. Rasismus, rovnost pohlaví, fobie, komplikované vztahy mezi dětmi a rodiči a také mezi manželi (manžel bije svou vlastní ženu). Spousta pocitů a myšlenek – a to hlavně těch, jenž tíží. V mnoha ohledech je to náročné čtení. Ale věřte, že se z tohoto příběhu můžete poučit.

Hlavní hrdinkou je Anna. Budete mít možnost strávit s ní osm let. Román má formu deníkových zápisků a hlavní osu příběhu tvoří návštěvy psycholožky. Do nich jsou potom vloženy různé vzpomínky a aktuální problémy, které Annu trápí. Měla komplikované dětství. Několikrát byla svědkem toho, jak otec zbil matku. Pokaždé čekala, zda to matka vůbec přežije. Na tyto okamžiky vzpomíná jako na melodii hrůzy. Po pár letech se matka ze dne na den rozhodla, že otce opustí a společně s dětmi (Annou a její sestrou) se odstěhuje z jižní Itálie na východ Francie. Anna tak musela překonat obrovskou bariéru: poznávat novou kulturu a hlavně nový jazyk. Najít si nové přátele. Spousta změn pro malé dítě. To ji na sebevědomí bohužel moc nepřidalo.

Teď už je však dospělá. Má za sebou komplikovaný porod syna. Rodila o tři měsíce dříve a pak každý den zažívala obrovský strach. Nestihla si ani zvyknout na myšlenku, že bude matkou. A najednou se jí zde dne na den stala. Jenže u lůžka neměla kolébku a dětský pokoj byl dlouho beznadějně prázdný. Dlouhé dva měsíce musel syn trávit v inkubátoru. A nikdo nevěděl, zda to chlapeček zvládne. Vzpomínky na tuto událost vytěsnila a nehodlá o tom s nikým mluvit. Jenže teď je znova těhotná. Samozřejmě se bojí, zda tentokrát své dítě zvládne donosit celých devět měsíců. Opět zažívá obrovský strach, kterého už se už nikdy nedokáže zbavit. Pro každou ženu rozhodně neplatí, že těhotenství je nejhezčím období jejího života.

„Tehdy jsem si uvědomila, jak moc může matka milovat. Když jsem pochopila, že víc než na svém životě lpím na tom tvém.”

Anna se potřebuje vyrovnat s minulostí. Se vším komplikovaným, co prožila. Snad potřebuje i odpustit těm, kteří ji nějakým způsobem ublížili. Musí se naučit ovládnout ataky paniky, zklidnit černé myšlenky a trochu se uvolnit. S tím vším by jí měly pomoci právě návštěvy psycholožky.

Kniha má formu deníkových záznamů. Poprvé se s hlavní hrdinkou potkáte v roce 2010. A rozloučíte se s ní roku 2018. Deníkové záznamy nejsou nijak pravidelné. Anna miluje psaní a z některých věcí se zkrátka potřebovala vypsat. V některých letech jsou častější, pak postupně ubývají. Celé je to vlastně taková zpověď o tom, jaké je to být ženou (potažmo matkou). Upřímná, místy syrová zpověď. Sarkasmus Anna využívá jako obranný mechanismus, aby se z toho všeho nezbláznila. A snaží se zbořit řadu mýtů, kterými je naše společnost protkaná.

„Píšu ráda, protože to nedělá hluk. Při psaní můžu křičet v tichosti, plakat bez slz, komunikovat beze slov.”

Dokáže Anna konečně zavřít dveře za minulostí? Přestane se trápit zbytečnostmi? Bude se věnovat práci, která ji baví a naplňuje? Stane se z její vášně i povolání? Dokáže překonat svoje strachy a zase žít bezstarostně? Tyhle všechny otázky se vám při čtení budou honit hlavou. Myslím, že tohle je kniha hlavně pro ženy. Možná ještě pro zvědavé muže, ale nejsem si jistá, zda by ji pánové zvládli dočíst. A úplně nejvíc v ní najdou ženy – matky. Nedokonalé a unavené. Prostě ty normální.

Ukázka:

Dělá mi dobře vylít si srdce, zařvat. Osvobozuje mě to. Nosím v sobě už tak těžké dítě. A potom to ostatní, v srdci, v hlavě. Takže pokud si můžu aspoň ulevit od toho, co nazývám „každodenní dávkou rozčilení”, už to je malé vítězství. 

S námahou jdu ze schodů. V té prohnilé budově není výtah. Když si chceš nechat léčit hlavu, je lepší, když nejsi beznohý mrzák. Jinak máš smůlu. Budeš si muset zaplatit luxusního doktora s nejmodernější rampou pro handicapované.

Moje psycholožka se jmenuje Élisabeth. Říkám jí Lizy. Vlastně ji mám pod tím jménem i v mobilu. Když dávám lidem přezdívky, je to dobré znamení, že se jim podařilo trochu proniknout do mého života. 

Ciao bella – Serena Giulianová. Nakladatelství Jota, Brno 2020. 

logo_Jota