Dvojí život

Také jste netrpělivě čekali na nový román Jany Poncarové? Pak mám pro vás skvělou zprávu: Dvojí život již vyšel. A rovnou vám mohu prozradit, že se opět máte na co těšit! Během jedné z návštěv Janáčkovy filharmonie v Ostravě autorka nahlédla do hudebního světa, který ji k napsání tohoto příběhu inspiroval.

Nemělo by vás tedy překvapit, že hlavní hrdinkou je nadaná houslistka Julie. Kvůli svému otci (komunistickému funkcionáři) musí hrát sovětské skladby. Jenže je nenávidí. Naopak miluje rock – a také kytaristu Romana. Právě díky němu se stane součástí undergroundové kapely a pozná úplně jiný svět! A od té chvíle vede dvojí život… Přestává být poslušnou holčičkou, stává se rebelkou (alespoň z pohledu některých lidí…). Navštěvuje zakázané koncerty, disidenty…  Jen těžko může doma přiznat, kde, s kým a jak tráví svůj volný čas. A tak splétá pavučinu lží a čtenáři mohou jen hádat, jak moc se do ní nakonec zamotá. Nabízí se otázka, co všechno obětuje pro svou svobodu a lásku?

„Být divoká a nespoutaná, nechat se klidně pořezat, zmlátit, odsoudit, ale nepřijít o sebe.“

Mladší generaci autorka přiblíží život v Československu v 70. letech 20. století – z pohledu mnohých dobu plnou temna. Pamětníci mohou zavzpomínat, jak tehdy náš svět fungoval. Skutečně nám bylo líp, jak dnes někteří tradují? Toť otázka, o které lze dlouho diskutovat. I vy se díky autorce můžete zamyslet nad tím, zda byste se do této doby chtěli vrátit. Mně se moc líbilo, že z temné atmosféry vyzařuje i naděje. Díky naději nacházejí lidé vůli žít. Hlavní hrdinové si získají váš obdiv: ničeho se nezaleknou a s hlavou hrdě vztyčenou proplouvají životem ve snaze získat svobodu. Občas se jim to nevyplatí, ale ani nezdary je neodradí. Proměnu hlavní hrdinky a její prozření jistě budete sledovat s nadšením.

U Jany Poncarové jsem zvyklá na určitou originalitu. Tentokrát bych však řekla, že ji román postrádá. Nejspíš za to může právě doba normalizace, do níž své vyprávění zasadila. Přece jen existují i další příběhy odehrávající se v této části našich dějin. A člověk pak má oprávněný dojem, že něco podobného už četl jinde. Samozřejmě na tom v zásadě není nic špatného a na čtivosti to knize rozhodně neubírá. A kdo ví, třeba právě vy najdete v příběhu něco, co ukazuje minulost v jiném světle než je tomu u ostatních autorů.

Jana Poncarová napsala další silný a čtivý příběh s poučením: je důležité nebát se a bojovat – minimálně o to, o co skutečně stojíte. Myslím, že byste si tento román plný lásky, lží, tajemství i notné dávky napětí neměli nechat ujít. Autorčini příznivci budou spokojení a pokud její tvorbu zatím neznáte, máte příležitost ji poznat – třeba prostřednictvím tohoto románu.

Ve vašem oblíbeném knihkupectví ho již najdete. Doporučená cena je 399 Kč, ale na webu nakladatelství Albatros Media ho pořídíte se slevou.

Ukázka:

„Drž už hubu. Proč se do ní furt navážíš? Buď rád, že s náma chce někdo zpívat. Doprovodím tě a vezmu ti to,“ nabídne se Roman.
„Ne, půjdu sama.“ Přitisknu si desku i sešit na hrudník. „Kdy zkoušíte?“
„Přijď pozítří a zkusíme si zahrát ty Doors, jo. V tom sešitu je text i s výslovností. Umíš anglicky?“ zeptá se.
„Trochu.“
Plechová vrata mě vyvedou ven, projdu pěšinkou v keřích, jejichž listy odpočívají ve večerním chladu. Zavřené květy si schovávají vůni na ráno, písek vrže pod nízkými polobotkami, uvědomím si, že mě dřou do paty.
O pár okamžiků později minu potemnělý kulturák. Hledám v jeho oknech záblesky života a ujištění, že jsem se nezdržela moc dlouho. Rozběhnu se. S houslemi a deskou v náruči klopýtám po chodníku. Postranní ulicí dojdu k páté vilce od konce. Za oknem v obýváku se mihnou dvě postavy. Vklouznu do předsíně. V nose mě štípne chlad, postřehnu v něm aroma zapomenutých jablek, která máme od podzimu do pozdního jara naaranžovaná v jednom z mnoha máminých proutěných košíků na schodech. Vyběhnu do patra, schovám desku a sešit pod peřinu a housle postavím do křesla. Musím pozdravit rodiče, oznámit, že jsem doma.

Dvojí život – Jana Poncarová. Praha: Motto, 2024.