Na vlnách euforie

Konec letních prázdnin, konec dovolených, návrat do práce či do školy – to je pro mě ten správný čas na nějakou nenáročnou a pohodovou knihu. Pokud to máte stejně jako já, tak přesně tou pravou pro vás je Beru to na sebe od Lucie Šilhové. Je to tedy tip na čtení hlavně pro ženy a najdou se v ní hlavně ty ošlehané životem, které už mají něco za sebou. A postupně byly životem připraveny o většinu ideálů. Zkrátka pro ty, jenž mají zkušenosti s manželským/partnerským životem, který často není jednoduchý. A také hlavně pro ty, které mají stejně jako hlavní hrdinka pocit, že jejich muž je encyklopedií psychosomatických poruch (ovšem s právem na sex!).

„Vždycky toužíme po tom, co nemáme, byť to vykazuje jakékoli známky nedokonalosti.”

O čem tedy tato knížka je? Vlastně to mohu říct jedním jediným slovem: o životě. O mužích, o dětech a o tom, co všechno se od nich rodiče mohou naučit. O práci, kamarádech, milencích. O vztazích. O radostech i starostech, emocech i nemocech a také o sexu. O ukradeném mládí a ztracených iluzích. A hlavně o zážitcích. Zkrátka autorka reálně, ale také s humorem a s nadhledem odráží situaci na domácím kolbišti. Samozřejmě nechybí ani sarkasmus, cynismus a ironie, ale pokud už nějakou dobu žijete po boku partnera/manžela, tak jistě víte, že to jinak ani nejde. Jedno však této knížce musím nechat: na tolik životních mouder a bonmotů jsem už dlouho nenarazila a věřte, že vybrat pro vás ty nejlepší je opravdová výzva!

„Když nechceš znát odpovědi, neptej se.”

Hlavní hrdinka mě bavila. Patří k těm, které nemají předimenzované nároky na muže (to vás naučí čtvrtstoletí trvající manželství). Je to prostě obyčejná žena, která si na nic nehraje. Je upřímná. Dobře ví, že o některých věcech se nemluví a některé pravdy je lepší vůbec nevyslovovat nahlas, ale už je jí jedno, co si o ní ostatní myslí, takže se tímhle vůbec nehodlá řídit. Řekne tedy vše a bez servítek. Je spontánní a svými zážitky vás jistě pobaví. Však je už půlku svého života vdaná, takže má co vyprávět (a dobře ví, o čem mluví). Ve spoustě situací se při čtení také najdete, což jednoznačně zvyšuje atraktivitu vyprávění. Navíc témata jako krize středního věku a rozdílné představy o frekvenci sexu mezi mužem a ženou jsou věčná a vždy pobaví.

„Manželství je běh na dlouhou trať a nikde není psáno, že ta trať nemůže mít různé vedlejší uličky. Třebas slepé, ale vedlejší.”

Tak trochu zvláštní je forma knihy. Není to totiž zcela typický román, ale nejde ani o povídky či fejetony. Spíš bych řekla, že má v sobě od každého něco. Místo do kapitol, je text rozdělený do jednotlivých měsíců, takže s hlavní hrdinkou strávíte celý rok. Přesto mohu říct, že je to taková jednohubka, protože se čte tak dobře, že dvě stě stránek bez problému zdoláte za jedno odpoledne.

Víte, proč v lednu nemá cenu hubnout? Chcete vědět, v čem muži nad ženami vynikají? Proč oznamují rozchod na Štědrý den? Nebo proč orální sex není nevěrou v pravém slova smyslu? A kde má padesátka hledat milence? Pak odpověď najdete právě tady. Také zjistíte, že na tom jsme v určitém smyslu my ženy vlastně všechny stejně. Oni totiž i všichni muži si jsou v ledsčem podobní. Zapomeňte na starosti a pusťte se do čtení. Jsem si jistá, že tahle kniha vám zvedne náladu.

Ukázka:

„Kde mám ty sportovní ponožky?”

„Nevím, já je nenosím.”

„Nepůjčila jsi je někomu?”

Kromě nás dvou, kocoura a psa už tady nikdo další nebydlí. Pes je pokrokový a vyznává přírodní typ chůze čili bosky. Kocour je moc fajnový, než aby nosil ponožky po někom. Já mám svoje růžové. Komu bych asi tak ponožky půjčila?

„Já nevím, třeba nějakému známému. Nebo tady byly děti.”

Představa, že jdu na pivo s přáteli a jen tak mimoděk vytáhnu z kabelky obnošené fusekle s nabídkou několikadenní půjčky, mi přijde stejně absurdní, jako že si naše dospělé děti vyčíhají chvilku, kdy nejsme doma, a přijdou na lup ponožek. Jemu to nepřijde divné ani trochu, protože je pořád lepší přemýšlet o záhadném fetišistovi než vzpomínat, ve které ze tří nevybalených tašek ponožky asi zůstaly. Myšlení bolí.

Beru to na sebe – Lucie Šilhová. Albatrosmedia a. s. (Motto), Praha 2019.