Pokud patříte k lidem, kteří mají pozitivní vztah ke zvířatům, a pokud si rádi přečtete nějaký román, ve kterém zvířata vystupují, mám pro vás tip na čtení: nakladatelství Jota totiž právě vydalo knihu Veterinářka od Gillian Hickové.

Toto dílo je zajímavé tím, že jde o autobiografii. Hlavní hrdinkou je totiž sama autorka. Ano, pracuje jako veterinářka a prostřednictvím tohoto vyprávění vzpomíná na počátky své kariéry. Ke zvířatům tíhla odjakživa, takže není divu, že už jako čtrnáctiletá dívenka trávila čas ve veterinární ordinaci, kde postupně přicházela do blízkého kontaktu s dalšími a dalšími zvířaty. K profesionálním lékařským výkonům totiž vede dlouhá cesta. Byla to ta pravá praxe pro ni, která ji utvrdila v tom, že právě tohle povolání je pro ni tím pravým. Důležitý zlom v jejím životě nastal tehdy, když byla přijata na univerzitu: obor veterinární medicína. Tímto okamžikem nastartovala svůj život studentky zvěrolékařství.

Autorka tedy ve své knize začala pěkně od začátku. Vzpomíná na dobu studií, na více či méně vydařené zkoušky a na první okamžiky strávené na praxi v různých veterinárních klinikách a ordinacích. Než se nadála, nastal čas závěrečných zkoušek a promoce, se kterou už vždy bude mít spojené pocity nadšení i hrůzy. A pak přichází okamžik hledání prvního zaměstnání…

„V té době nám došlo, že naše dny učení zdaleka nekončí a že právě naopak teprve začínají.”

Nastal čas postavit se na vlastní nohy. To však zároveň znamenalo, že jako veterinářka už bude odkázána jen sama na sebe. Dokáže se prosadit ve světě opravdových veterinářů? Následovalo tedy určité vystřízlivění ohledně toho, že všechna očekávání rozhodně nebudou naplněna. Skutečný život prostě nikdy není takový, jaký si ho představujeme. Teorii je třeba začít převádět do praxe. Jenže zvířata se bohužel ve většině případů rozhodně nechovají podle příkladů v učebnicích. A ještě horší pořízení bývá s jejich majiteli. Kdo by to byl řekl? Práce veterinářky je tedy spojená s obrovskou nepředvídatelností. Nikdy nevíte, do čeho jdete a jak to celé vlastně skončí.

„Bez ohledu na všechno, co se naučíte na univerzitě, a bez ohledu na všechny zkušenosti světa, se vždycky najdou případy, na které nikdy nebudete připraveni.”

A právě tato nepředvídatelnost je kouzelná nejen na práci veterináře, ale i na knize samotné. Když jsem začala číst, nečekala jsem, že mě autorka tak moc chytí za srdce. Je jasné, že součástí vyprávění jsou příběhy zvířat, ke kterým byla Gillian povolána. Někdy se vám u jejího líčení naplní srdce něhou a láskou, jindy převládne smutek. Vždy si však budete přát, aby to Gillian všechno zvládla a všechna zvířata se jí podařilo zachránit. Jakmile se však Gillian podaří prokousat těžkými začátky, které otřásají jejím sebevědomím, protože každý druhý případ končí katastrofou, bude odměněna nabíráním zkušeností, ústupem nočních můr a schopností stanovit správnou diagnózu.

Bavilo mě sledovat, jak se Gillian ve své práci zlepšuje, jak dokáže pracovat se zvířaty a překvapivě i to, jak dokáže pracovat s lidmi. I když se na veterinářku kvalifikovala na počátku jednadvacátého století, v tomto oboru stále dominovali muži. Často byli tedy majitelé zvířat překvapeni, že přijela žena. Nepříjemně překvapeni. A věřte, že jí to uměli dát najevo! Bohužel. Raději by počkali na opravdového veterináře. Gillian však naštěstí nepatří k lidem, kteří by se jen tak vzdali. A ošemetné situace dokáže vyřešit s grácií (i humorem). A také o životy zvířat bojuje i v takových případech, kdy by to jiní dávno vzdali. A je třeba dodat, že často úspěšně!

„Představa kapitulace mi nalila novou sílu do žil.”

V této knížce máte možnost detailně nahlédnout přímo pod ruce veterináře. Vše je psáno s láskou ke zvířatům a také s laskavým humorem, který řada případů jednoduše vyžaduje. Samozřejmě byste se měli připravit na to, že příběhy jsou z oblasti medicíny – to, co budete číst, se vám tedy vždy nebude líbit. Občas jsem měla pocit, že i já cítím pach hniloby, který autorka popisovala. I tohle však jen umocnilo můj zážitek z vyprávění. Do oblasti medicíny jednoduše nepatří jen pěkné věci a je úplně jedno, jestli jde o zvířata nebo o lidi. Jsem ráda, že autorka v tomto směru své vyprávění necenzurovala, protože to v mých očích zvyšuje její důvěryhodnost a prověřuje její schopnosti.

Ukázka:

V tomto nepříliš slibném prostředí jsem uviděla malinkého hřebce v celé jeho strakaté kráse. Šťastně se vyhříval na slunci obklopený starými bickyly, roztrhanými pytli na odpoadky a otřískanými zbytky už dlouho nepoužívaného televizoru.

„Dobrá,” zvládla jsem říct a snažila se nedat najevo svůj úžas. „Máš tu někde rodiče, abychom se do toho mohli pustit?”

„Ty jo, to je můj kůň, na co furt nějaký rodiče? S nima to nemá nic společnýho.”

„Budou nám muset pomoct.”

„Si děláte srandu? Máma se ho bojí a stejně je pryč.”

„A co táta, kde je?”

„Jak to mám sakra asi vědět!” odpovědětl opovržlivě. „Toho maníka jsem neviděl roky.” Kluk na mě vyzývavě koukal a čekla, co já na to. Pomalu se mě zmocňoval pocit, že se mi to snad jenom zdá. Vždycky jsem si představovala, že sovu první kastraci provedu v nóbl hřebčíně plném schopných ošetřovatelů, kteří zručně přidrží skvostného hřebce, zatímco já provedu rutinní zákrok za naprostého tich přerušovaného jen očasnou vlnou souhlasného mumlání ze strany ohromených diváků. Teď to ale vypadlao, že tu budeme jenom já, malý Eddie a strakáč Anto.

logo_Jota