Velká chyba – tak věrný a živý román, že ve chvíli, kdy od něj odtrhnete oči, tak to chce dvě tři sekundy, než se vůbec proberete zase do reality. Maria Adolfssonová rozhodně neudělala velkou chybu, naopak. Její Velká chyba by se mohla stát učebnicí toho, jak napsat barvitý severský román a chytit čtenáře od začátku do konce. Přesuňme se s ní na souostroví Doggerland mezi Británií, Dánskem a Norskem. Neexistuje, ale s každou stránkou jsem chápala autora názoru, že se musel až podívat na Google, jestli se něco v anatomii Země nezměnilo, protože tak věrný popis, to je opravdu umění!

Ano, čím dál zajímavější svět a příběh

Autorka umí gradovat příběh, ačkoliv si myslím, že to je dáno i tím, že se postupně sžíváte s místem, které je lákavé už jen tím, že je v intencích „co by, kdyby… ten ostrov existoval“, má skvěle vymyšlenou strukturu života na Doggerlandu, jazyk, ekonomiku a svérázné lidi i historii. Pravý čas, aby do všeho vstoupila vražda. A také osobní příběhy každého zúčastněného. Nebojte, hlavních postav tu je jen pár a dobře si je zapamatujete. A vztahy mezi nimi jsou zajímavě a přiměřeně provázané.

Vůně ústřic a životních příběhů

Sychravé počasí, vůně ústřic a mořský vzduch se vám neustále dostává pod nehty, stejně jako krajina dlouhých strání, útesů a skromného žití, které na venkově dýchá klidem, a ve městě pro strach z pouličních násilníků neradno vyjít z domu. Karen Eikenová Horbyová je inspektorka místní policie. Bez dětí, bez partnera, s dávno ujetým vlakem. A s minulostí, kterou za sebou musela nechat a už nikdy o ní nemluvit.

Doggerland ukazuje nejen příběh, který je skvělou švédskou severskou detektivkou, v níž hlavní roli hraje výrazná osobnost inspektorky Karen, ale přidává hloubku zamyšlení nad tím, jak hluboká umí být lidská křivda a jak kus štěstí nebo smůly ovlivní život navždy. Jak je nesnadné vymanit se ze zážitků dětství a žít jinak. Ale na druhou stranu nějaké ty lepší konce tu najdete taky. Příběh se svým koncem graduje, dostává se výrazně za hranice všedních klidných dnů a „obyčejného vyšetřování“.

Snad jen tady mi přišlo, že se toho náhle děje moc a ač chválím dramatické rozuzlení, tak mě více seděl ten klid obyčejných všedních doggerlandských dnů, zamilovánihodná pochmurnost a chuť na máslo, česnek, ústřice, horkou polévku z dýně a víno či pivo. A dýchat slaný vzduch s myšlenkami plnými spekulací nad případem inspektorky Karen Eiknenové.

Ukázka

Karen sedí v autě a zírá přímo před sebe. Lampy podél Radové ulice slabě svítí, v dálce nad Holandským parkem visí srpek měsíce a za ním po daleko lépe osvětlené Ódinově ulicí sem tam projede nějaké auto. Centrum města je stále ještě zachumlané do ospalé neděle a teď už se ukládá do postele. Karen cítí únavu až v konečcích prstů, ruce pověšené na volantu má těžké jako olovo. Je půl jedenácté a ji čeká ještě necelá hodina strávená na cestě domů. V ústech dosud cítí pachuť dvou oschlých chlebíčků a vodnaté kávy z termosky. Trpce si vzpomene na své ranní předsevzetí, že začne se zdravou životosprávou. Bylo to opravdu dneska ráno? Má pocit, jako by uplynulo několik dní.

Maria Adolfssonová – Velká chyba. Argo, 2019.