Nezapomenutelný prosinec

Advent se blíží, takže pokud už máte chuť naladit se na Vánoce, mám pro vás tip na vánoční romantický příběh. Přečtěte si knihu Zatímco sněžilo, kterou napsala Julia London.

Hlavní hrdinka – dvaapadesátiletá Amy Caseyová – hodlá strávit dva prosincové týdny v luxusním domě u jezera Texoma v Texasu. Bude se věnovat jediné činnosti: malování. Potřebuje totiž vytvořit nové obrazy na sváteční výstavu. A doma veškerý čas věnuje svým dospívajícím synům, náročnému bývalému manželovi a neodbytným rodičům. V takovém shonu se nedokáže soustředit na kreativní činnost. Není tedy divu, že se nemůže dočkat dvou týdnů bohémského života umělkyně, kdy bude myslet jen na sebe, svou tvorbu a nikoli na potřeby ostatních.

„Jsem umělkyně. Malířka. A teď mě čeká výstava. Potřebuju malovat a myslet tvůrčím způsobem. A abych mohla takhle uvažovat, potřebuju prostor, kde mohu být sama.“

Jenže po příjezdu na místo Amy zjistí, že v domě rozhodně sama nebude. Pronajal si ho i profesionální golfista Harrison Neely – potřebuje se zotavit ze zranění, které pozastavilo jeho kariéru. A bohužel to vypadá, že už se ke golfu na profesionální úrovni ani nebude moci vrátit. Musí si promyslet, jaké teď má možnosti…

„Kde se mohla stát tak hrozná chyba?“

Nejspíš tušíte, že ani jeden z nich nechce dům opustit. Oba se potřebují stáhnout do ústraní a uniknout shonu, kterému jinak dennodenně čelí. Nakonec se tedy dohodnou, že se o ubytování podělí. Amy chce přece především malovat, takže stejně bude pobývat především v ateliéru, který se nachází hned vedle luxusní vily.

„Tenhle dům je tak rozlehlý,“ pronesl. „Nejspíš bychom jeden druhého vůbec nepotkali.“

Jak spolu vyjdou dva cizí lidé? Opravdu se ve velkém domě v podstatě nepotkají? Nebo snad najdou společnou řeč? Či ještě mnohem více?

„Nebyla šílená? Neztratila zdravý rozum? Možná že ano a možná že bude na konci těch dvou týdnů mrtvá a z jejích dětí budou sirotci – tedy poloviční sirotci, protože je tu ještě ­Ryan – ale v podstatě sirotci. Ale jí je to jedno, protože ona se odtud nehne.“

Námět není originální, sama už jsem četla několik knih s motivem, kdy se dva cizí lidé nečekaně stávají spolubydlícími. A obvykle je také hned jasné, kam bude děj směřovat… Přesto mě ale příběh bavil. Autorka ho totiž přece jen dokázala odlišit od ostatních. Třeba samotná hlavní hrdinka: žena po padesátce, která už má za sebou řadu peripetií a dobře ví, co od života chce. Žádná naivní pětadvacítka, kterými se to v románech často hemží.

Myslím si, že toto vyprávění potěší ženy, které stejně jako hlavní hrdinka zajišťují chod rodiny. Autorka vám totiž situaci umožní vidět z úplně jiného úhlu! Ženy mají často pocit, že pro ostatní nedělají dost a vyčítají si každou minutu, kterou si uzmou jen pro sebe. Ale uvědomme si jednu důležitou věc: každý potřebuje odpočinek.

Amy svou rodinu samozřejmě miluje – za většinu svých blízkých by položila život! Ale občas je toho na ni moc. Útočiště na jejím gauči našel její osmačtyřicetiletý bratr, který se zase rozešel s přítelkyní, exmanžel by se k ní rád vrátil – z důvodů, které ani ona sama nechápe, starší syn nemá tušení, jak se svým životem naložit, a mladší syn trpí tak silnými úzkostmi, že občas ani nedokáže normálně fungovat. A kdo nese veškerou zátěž a snaží se, aby všichni našli své místo v životě? Amy. A teď si dovolím otázku: nepoznáváte v hlavní hrdince sebe?

Každá unavená maminka či manželka najde v příběhu jednu důležitou věc: naději. Naději, že kolotoč se jednou zpomalí a člověk zase bude mít čas na všechno, co má rád.

„Život šel svou cestou a teprve nyní mám možnost vrátit se ke svému snu.“

A autorka vám předá ještě jedno důležité poselství: na lásku není nikdy pozdě! Kdykoli, kdekoli a v jakémkoli věku můžete narazit na člověka, který rozjasní vaše dny a naplní je láskou i vášní.

Moc mě bavilo sledovat, jak mezi Amy a Harrisonem tají ledy a jak si Amy uvědomuje, že její život neskončil ve chvíli, kdy porodila děti. Vánoční atmosféra je pak pomyslnou třešničkou celého příběhu. Pokud vás zajímá, jak se bude život hlavní hrdinky vyvíjet, neváhejte a pusťte se do čtení – ideálně ještě před Vánocemi!

Ukázka:

„Nevím, o co tady jde, ale já mám tenhle dům zamluvený na dva týdny.“
„Já také.“ Hodil zbytky sendviče do odpadkového koše.
„To není možné. Pronajala mi ho Julie,“ prohlásila Amy.
„Nevím, kdo je Julie, já ho mám pronajatý od Sam.“
Ach, tak to byl ten problém. „Proboha,“ povzdychla si Amy. Sam byla Juliina sestra a obě se společně staraly o rodinný dům u jezera, když se jejich rodiče přestěhovali do výškového domu v Dallasu. ­Kleinhoffovi se nechtěli vzdát tohohle místa – stále ještě tvořilo výhodné zázemí pro rozsáhlou rodinu – ale přesto ho neradi nechávali opuštěný. Julie a Sam se ho po novém roce rozhodly přiřadit na webové stránky pronajímaných objektů. Ale Amy si matně vzpomínala, že se o tom Julie se Sam hádaly, protože Sam se zdálo, že zbytečně přicházejí o peníze, když čekají až na nový rok. Sam zjevně nevydržela s nervy.
„Zavolám hned teď Sam a vyjasníme si to,“ prohlásil ten chlap a vytáhl mobil z kapsy šortek.
„Ne, já se spojím telefonicky s Julií a vyjasníme si to.“ Amy vytáhla telefon z kapsy županu. A tak tu potom ona i ten muž stáli s mobilem v ruce a hleděli na sebe.
„Kdo je Julie?“ zeptal se za okamžik.
„Samina sestra.“
Znovu se na ni zahleděl se svraštěným obočím. „Domníváte se, že při zamlouvání pobytu došlo k nějakému nedorozumění?“
„Zjevně ano.“ Našla si číslo na Julii a zmáčkla tlačítko.
„Bezva,“ odvětil a pohrál si se svým mobilem.

Zatímco sněžilo – Julia London. Praha: Baronet, 2026.