Sněžný sirotek

Znáte ten pocit, když vás po náročném týdnu čeká stejně náročný víkend, na který máte naplánováno spoustu činností a potřebujete je stihnout? Jenže pak si vezmete do ruky knížku, jenom na chvilku… A nepřestanete číst, dokud neotočíte poslední stránku. Přesně tohle se mi stalo s knihou Vážka, jejímž autorem je Michel Bussi. Jde o detektivní román začínající tragédií: 23.12.1980 se na svahu hory Terrible zřítilo letadlo letící z Istanbulu do Paříže. Následky byly katastrofální, všichni cestující zemřeli – nedaleko zříceného letadla byla nalezena jediná živá osoba, tříměsíční holčička. Aby situace nebyla příliš jednoduchá, ukáže se, že na palubě letadla byly shodou okolností dvě takové téměř stejně staré holčičky: Emilie Vitralová narozená 30.9.1980 a Lyse-Rose de Carville narozená 27.9.1980. Jenže která z nich přežila? Emilie? Nebo Lyse-Rose? A jak je vůbec možné, že tak malé miminko jako jediné přežilo takovou katastrofu? To by rády věděly i obě rodiny, které se samozřejmě domnívají, že právě jejich vnučka přežila.

„Dvě rodiny, dvojí utrpení. Aby jedna rodina získala naději, musí druhá vše ztratit.“

Tak malé děvčátko, které ztratilo rodiče, musí být co nejdříve vráceno do své rodiny, ke svým příbuzným, kteří se o ni budou starat a vychovají ji. Jenže která rodina to má být? Jde o důležité rozhodnutí, podle kterého se bude vyvíjet celý její život.  Mezi rodinami je navíc propastný rozdíl. Vitralovi nemají v životě moc štěstí, čelí různým ranám osudu, žijí skromně, na vše si musí poctivě vydělat a rozhodně nemají peníze nazbyt. Naopak rodina de Carvillových je mocná a bohatá, mají řadu kontaktů a známostí a myslí si, že peníze či úplatky mohou vše vyřešit – podle nich je nalezené děťátko Lyse-Rose a to i v případě, že by nezvratné důkazy svědčily o opaku. Však oni už si to zařídí. Komu bude dítě svěřeno? Převáží moc a peníze nad morálkou a spravedlností?

Nyní je rok 1998 a z malé holčičky se stala osmnáctiletá slečna, které říkají Lylie (spojení první slabiky jednoho a poslední slabiky druhého jména). Lylie by ráda věděla, kdo vlastně je. Situaci navíc komplikuje fakt, že se zamilovala do Marca. Marca Vitrala – tedy do chlapce, který může, ale nemusí být jejím bratrem.

„Jednoho dne se dozvíme, kým jsme, jeden i druhý; jeden pro druhého.“

Velká část knihy je tvořena zápisky soukromého detektiva jménem Crédule Grand-Duc. Právě on se celých osmnáct let, které už od tragédie uplynuly, snažil zjistit, co se tenkrát vlastně stalo a jaká je totožnost nalezeného dítěte. Teď si asi říkáte, že určit totožnost přece není nic složitého. Michel Bussi vás však rozhodně vyvede z omylu a všechny vaše otázky postupně zodpoví – právě prostřednictvím soukromého detektiva. Crédule Grand-Duc zasvětil celých osmnáct let tomu, aby záhadě přišel na kloub. Sesbíral různé indicie, stopy, hypotézy a všechny je sepsal. Na stovce stran jeho deníku se nyní nachází mistrovské dílo, poutavá četba, dechberoucí policejní vyšetřování a rodinná tajemství. Má to ovšem jeden háček: Crédule sepsal detektivku, u které chybí poslední stránka. Rozuzlení. Celé ty roky zasvětil záhadě bez odpovědi. Přesto byl celou dobu přesvědčen, že něco přehlédl. Důkaz určitě existuje, rovnice má řešení, protože by bylo opravdu kruté hledat tolik let klíč k neřešitelnému problému. Až v momentě, kdy už chce všechno vzdát a chystá si vpálit kulku do hlavy, uvidí něco, co mu celých osmnáct let unikalo. Řešení měl celou dobu na očích a přece ho nemohl odhalit. Teď už stačí zatáhnout za nit a vše se rozmotá. Možná…

„Existují pouze domněnky, žádná jistota.“

Pro knihu je charakteristické jedno jediné slovo: pochybnosti. Při čtení jsem měla pocit, že některé postavy vědí víc než já – vzhledem k tomu, že se díky deníku jedná o retrospektivní vyprávění, částečně tomu tak skutečně je. Jenže i tak jsou všude samé pochybnosti a vy jako čtenář nevíte vůbec nic. Jen se domníváte, že už víte, jenže za chvilku je všechno jinak a přikláníte se k úplně opačnému závěru. Síť se postupně rozplétá, pak příjde další zvrat, síť se zase zamotá a vy opět nevíte téměř nic. Tím se samozřjemě autorovi podařilo vytvořit to správné napětí, protože i čtenář chce vědět víc. Takže knihu prostě nemůžete odložit – přesně to od detektivky očekávám.

Jednotlivé postavy jsou dobře vykreslené, díky tomu můžete odhadnout jejich charakter, ale zároveň si autor ponechává prostor pro překvapení – na povrch pak vyplývají neočekávaná tajemství, která celý příběh oživují. Dílo je dobře promyšlené, dobře napsané, zpětně si nevzpomínám na žádné hluché místo. Michel Bussi čtenáře dostane přesně tam, kam potřebuje, ten mu navíc vše slepě věří. Přiznám se, že tohoto francouzského autora jsem před přečtením Vážky vůbec neznala. Teď však vím, že určitě sáhnu i po jeho dalších knihách, které výjdou snad i u nás.

Ukázka:

Léonce de Carville v nemocnici zachovával odměřenost, kterou tentokrát nikdo nepovažoval za chlad, ale za zdrženlivost. Zůstal klidný, i když mu poprvé ukázali vnučku přes sklo, přes něž nebyl slyšet její pláč.

„To je ona,“ pokývala hlavou sestra. „První postýlka, přímo před vámi.“ Sestřička o pár kroků ustoupila. Pochopila, že Lyse-Rose je to jediné, co Léonci de Carville zůstalo. „Je to zázrak,“  ozval se za jeho zády doktor Morange v bílém plášti a s úsměvem kněze na tváři.

Děkuju ti, Bože, pomyslel si určitě Léonce de Carville. V té chvíli přišla za lékařem sestra. Má prý telefon. Ano, je to naléhavé. Doktor Morange nechal Léonce de Carville před prosklednou stěnou pokoje, kde se vrtěla jeho vnučka.

Hlas v telefonu jako by přicházel z konce světa, byl vážný a naléhavý. „Dobrý den, pane doktore, jsem dědeček toho dítěte z letadla. Víte, ta nehoda v pohoří Jura dnes v noci. Ústředna mě přepojila na vás… Jak se má?“

„Dobře… velmi dobře, ujišťuju vás, že se jí daří čím dál lépe. Myslím, že za pár dní ji budeme moct propustit. Ale její dědeček z otcovy strany už dorazil. Chcete, abych vám ho zavolal k telefonu?“

Na druhém konci se rozhostilo ticho. Lékař okamžitě pochopil, že něco neklape.

„Pane doktore… promiňte, ale zřejmě se mýlíte… Já jsem dědeček toho dítěte z otcovy strany. A moje vnučka nemá dědečka z matčiny strany, protože moje snacha byla sirotek.“

Doktoru Morangeovi se nervózně roztřásly ruce. Lékař horečně hledal ve své zmatené mysli vysvětlení. Podfuk? Lest novináře bažícího po informacích? Musí zjistit, o co jde.

Michel Bussi – Vážka. Nakladatelství Motto, 2016.