Prozření

Petra Dvořáková patří k oblíbeným českým autorkám. I já mám její díla ráda. Do svých vyprávění zapojuje různá více či méně důležité témata, přesto je možné říct, že všechny příběhy mají i něco společného: jsou o životě. A je tomu tak i v případě jejího nejnovějšího románu, který se jmenuje Zahrada.

Hlavním hrdinou je pětatřicetiletý Jaroslav Havlát. Muž unavený a zároveň zklamaný ze života, který do dnešního dne vedl. Ač vystudoval střední zahradnickou školu, další jeho kroky vedly na teologickou fakultu. Osm let působil jako kněz. Jenže pak se vše změnilo a Jaroslav mnoho věcí uviděl v jiném světle: většinu svého života si připadal jako vyhoštěnec a nyní nechápe, jak mohl uvěřit, že právě v církvi najde vysvobození…

„Navzdory všem těm tvrzením, jak je Bůh osobní a lidský, pro mě vždycky zůstal tím cizím. Netečným, tím, který mi nikdy nepomohl ve chvíli, kdy jsem po tom nejvíc toužil. Dokonce se mi zdávalo, že čím víc ho prosím, tím jistější si můžu být jeho mlčením.“

A tak se rozhodl církev opustit a vrátit se ke svým kořenům: jeho útočištěm se stává zchátralá vila se zahradou připomínající nepropustnou džungli. Ve vile před lety žili jeho babička a dědeček, už pár let je však dům prázdný. Po jejich smrti ho zdědil a ač ho nepotřeboval (zázemí měl jinde), nikdy ho nedokázal prodat. A tak chátral – stejně jako sám Jaroslav. Nastal čas, vrátit vile, zahradě i životu ztracený lesk. A tak Jaroslav začíná nový život. Ve vesničce, kde se všichni znají. Postupně poznává své sousedy, zvelebuje dům a zahradu a po všech zklamáních, která v posledních letech prožil, se pokouší najít sám sebe.

Najde Jaroslav někoho, kdo ho pochopí? Nebo ho jen všichni odsoudí, protože si dovolil opustit komunitu, která je pro mnoho lidí všeobecně uznávanou autoritou? Proč jsou všichni přesvědčení, že církev opustil kvůli tomu, že nezvládl celibát?  Může existovat i tisíce dalších důvodů!

„Odejít z kněžství je pro tyhle lidi ta největší zrada. Největší zlo, jakého jsem se mohl dopustit. Klidně přehlídnou daleko horší věci, člověk by mohl pomalu vraždit. Hlavně když se usmívá před oltáře, to pak rádi přehlídnou všechno.“

Troufnu si tvrdit, že půjde o jeden z autorčiných nejkontroverznějších příběhů. Pokud ale její tvorbu sledujete, tak víte, že Petra se nebojí žádného z vážných témat: zneužívání, týrání, domácího násilí, anorexie… Je však pravda, že v těchto otázkách společnost zaujímá vesměs jednotný postoj. Ale co katolická církev? Tady se jistě čtenáři neshodnou a hodnocení románu pak bude ve velké míře záviset na tom, jaký vztah každý jednotlivý čtenář ke katolické církvi má. Dokážete se během čtení oprostit od všech dogmat s ní spojených? Pokud ne, pak hlavního hrdinu nikdy nepochopíte.

Ač je román krátký (kniha nemá ani dvě stě stran), je plný důležitých myšlenek. Petra prostě umí psát a je celkem jedno, jakému tématu se věnuje: a já musím zdůraznit, že i toto téma zpracovala zajímavým způsobem. Pokud dokážete vnímat příběh jako takový, bez jakýchkoli předsudků, užijete si ho. Nikdo vám netvrdí, že musíte souhlasit se vším, co autorka naznačuje – to je jen vaše věc. Ale s pocity vyhoření a životního nenaplnění může bojovat kdokoli z nás – bez ohledu na to, v jaké sféře se pohybujeme. A právě to je podstatou celého románu. Velkou roli zde hrají i vztahy mezi lidmi a také fakt, že lidé velmi často člověka odsoudí, aniž by ho skutečně (po)znali. Dávejte si pozor, čemu věříte. Než začnete informace o ostatních šířit dál, ověřte si, že jsou skutečně pravdivé…

„Tohle je skutečný svět. Nároky. Nedůvěra. Konkurence. V církvi se to vždycky nějak udělalo, domluvilo, poprosilo. Ale v normálním světě na něco takového můžu zapomenout.“

Zahrada je bezesporu provokativním románem, o kterém se bude mluvit. A je to dobře! Žijeme v době, kdy bychom se neměli bát otevírat jakékoli téma. Notabene jen proto, že to některým možná nebude úplně po chuti… Autorka napsala příběh, který stojí za přečtení. A pokud budete chtít, určitě si z něj něco odnesete – stejně jako z většiny knih Petry Dvořákové.

Ukázka:

„Chvála Kristu, Jarku, tak se posaď,“ zadívá se na mě a snaží se tvářit přátelsky. „A povídej, co se ti tak nelíbí, že od nás chceš odejít,“ usměje se.
„Už jsem přece odešel,“ zůstanu vzdorovitě stát, abych mu dal najevo, že už nade mnou nemá žádnou moc.
Biskup to ale odmítá vzít vážně. „Zatím není nic dořešeno, ani sis nepožádal o dispens.“
Jasně, teď čeká, že budu žádat papeže, ať mě uvolní ze služby.
„A navíc,“ podívá se na mě potměšilým pohledem, „to se někdy stane, že je člověk unavený, potřebuje si odpočinout, pak mu stačí nabrat pár měsíců síly a je rád, že se má kam vrátit… Na to nemusíš dělat takové radikální kroky.“
Stejně se teď chová tak otcovsky jen proto, že když mu odejde kněz, průšvih jde i za ním. Jsou to dva roky zpátky, kdy jsem se mu snažil říct, že to všechno nedávám. Tvrďáckého Jindřicha, který vyhnal lidi z kostela. Všichni se lepili na mě. Jenže i já byl bezmocný. Když jsem chtěl pokřtít dítě, Jindřich to zatrhl – prý se partneři musejí sezdat, jinak nic. Když jsem mu oponoval, že je to proti církevnímu právu, odbyl mě, že farář je tam on. Ne já. On rozhoduje, komu se pokřtí, kdo se oddá a komu se odpustí. Jedna z těch všech nitek, které se splétaly do okamžiku, kdy se to všechno ve mně zlomilo.
„Nechci žít takhle vykloubeně,“ zatnu rty. Nehodlám se mu svěřovat, i když on si zjevně myslí, že je to má povinnost.

Zahrada – Petra Dvořáková. Brno: Host, 2022.