Nikdy jsem se nebránila fantasy příběhům, ale i vy jste si možná všimli, že už po nich nesahám příliš často. Nyní mě však jeden zaujal: Jiskra Věčného plamene. Jde o první díl nové série Prokletí Spřízněných, do které se pustila Penn Coleová. A pokud vás vyprávění zaujme, máte se na co těšit. Měly by totiž vyjít ještě další tři díly!

Hlavní hrdinkou je léčitelka Diem Bellatorová. Houževnatá dívka, která se v životě neztratí! Co myslíte, jak moc ji vyvede z míry, když se v Den zrození ztratí její matka? Diem ji během své cesty z práce domů zahlédne s neznámým mužem. O koho jde? To Diem netuší, ale rozhodně se to pokusí zjistit! A snad najde i svou matku… Záhy se Diem ocitá ve víru nebezpečných událostí, které ji změní život. Nahlédne do temného světa královské rodiny Dědiců a setká se se skupinou smrtelných, kteří se ji pokusí vtáhnout do občanské války… Zkrátka Diem a její rozhodnutí ovlivní budoucnost všech: ji samotné, její rodiny i všech smrtelných!

„Zmizení mé matky o tom horkém, proklatém odpoledni spustilo řetězec nečekaných událostí s tak dalekosáhlými důsledky, že ani samotní bohové by nedokázali předvídat to, co se později odehrálo.“

Autorka vytvořila propracovaný svět, do které však své čtenáře tak trochu „hodila“. Chci tím říct, že jeho zákonitosti budete poznávat „za pochodu“ – během celého příběhu. Penn Coleová od začátku útočí na vaši pozornost: musíte se do vyprávění zcela ponořit a ani na chvilku nepolevit. Co vám budu povídat, pokud patříte mezi náročnější čtenáře, budete nadšení! Ale nebojte se, Penn Coleová vám zároveň vše usnadní řadou různých zvratů: díky nim budete neustále ve střehu!

Líbí se mi, jak je zde zkombinované dobrodružství a drama. Nechybí ani romantická linka, ale protentokrát nehraje zásadní roli. Velmi pěkně si autorka pohrála s charaktery hlavních hrdinů – jsem zvědavá, jak se postavy budou vyvíjet v dalších dílech. A řekla bych, že právě díky postavám si vyprávění oblíbilo tolik čtenářů. Téma samo o sobě není originální (důležitou roli hraje náboženství, protože svět, který autorka vytvořila, ovládají tzv. Dědicové – potomci bohů), ale zpracováním kniha určitě vyniká – což uvidíte sami, pokud se pustíte do čtení.

Místy jsem tušila, kam autorka směřuje, ale některé zvraty mě překvapily. Protože jde o čtyřdílnou sérii, nemohu se divit, že některé mé otázky zůstaly nezodpovězené – na to nejspíš dojde v dalších dílech. Nicméně si myslím, že tato série stojí za pozornost a jsem zvědavá, co autorka předvede v dalším pokračování. Právě druhý díl často bývá stěžejní a zatím se zdá, že Penn Coleová si „půdu“ pro něj připravila velice dobře. Uvidíme, zda veškerý potenciál dokáže využít. Nicméně už teď mohu konstatovat následující: máte-li rádi magii a napětí, nenechte si sérii Prokletí Spřízněných ujít.

Ukázka: 

Ačkoliv byl Den zrození jedním z našich nejokázalejších a nejvýstřednějších svátků, smrtelní se na něj dívali skrz prsty. Právě v tento den před mnoha tisíci lety se v našem světě zjevili Spříznění, devět nesmrtelných sourozenců, kteří poté, co uprchli ze svého zkázou stiženého světa, uzavřeli magickou úmluvu – pakt Zrození. Každý ze Spřízněných se totiž zamiloval do jednoho z obyvatel Emarionu. Ale místo aby jen sledovali, jak jejich milovaní scházejí stářím a umírají, rozhodli se vzdát se svého věčného mládí a svázat své životy se smrtelnými milenci.
Kouzlo Zrození Emarion rozdělilo na devět říší, z nichž každá získala jméno po jednom ze Spřízněných a spolu s ním byla prodchnuta magií svého patrona z řad bohů a bohyní.
Potomci vzešlí z jejich svazků, rasa bytostí, jimž nyní říkáme Dědicové, měla z rozhodnutí Spřízněných svým říším vládnout a nastolit v nich mír a blahobyt pro obě rasy, aby zde mohly žít bok po boku. Den zrození měl jak smrtelným, tak Dědicům tento vznešený cíl připomínat.
Ale jak už to s přáními rodičů někdy bývá, věci se nevyvinuly úplně tak, jak si je vysnili.
„Zajímalo by mě, jak tenhle den slaví Dědicové,“ zamyslela jsem se a zahleděla se nad střechy domů. V dáli se chvěly slabé obrysy impozantních věží královského paláce.
„Moje sestřenice tam pracuje a podle ní z toho až přechází zrak. Přes den máchají pentlemi a uždibují ovoce na loukách a večer protančí na bále, odění do překrásných šatů a ozdobení šperky. Hory a hory jídla, kam až oko dohlédne, a hudba hraje do samého úsvitu.“
„To se mi zdá fér,“ protáhla jsem. „Koneckonců je to jejich den.“
Skutečně, byl to přece den, kdy podědili vládu nad naším světem – jeden z mnoha darů, které získali od svých božských rodičů. Naši smrtelní předkové k nám tak štědří nebyli.
„Podle mě je to pěkná hanba,“ rozčilovala se Maura. „Dnešek má být symbolem sjednocení Dědiců a smrtelných, a oni stejně udělají všechno pro to, aby si nás podmanili.“
„To je ale překvapení,“ pronesla jsem s kamennou tváří. „Obvykle bývají přece tak laskaví a vlídní.“
Přes všechen sarkasmus musím přiznat, že jsem osobně žádného Dědice nikdy nepotkala.

Jiskra Věčného plamene – Penn Coleová. Brno: Jota, 2025. 

logo_Jota